Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bloody art 1.kap

30. 8. 2009

 

Kap 1.
 
Byla hluboká letní noc a stříbrné měsíční paprsky nepatrně pronikaly pootevřeným oknem škvírami mezi záclonami do potemnělého pokoje, kde na posteli ve vzájemném objetí ležela propletená dvě nahá těla, přes která byla přehozená lehká přikrývka.
I když byla hluboká noc, ani jeden z mladíků ještě nespal, jen tam tak klidně leželi a pozorovali ty stříbrné paprsky pronikající jim do pokoje.
„Itachi?” zašeptal blonďáček, schoulený v náručí o něco staršího černovláska, který ho pevně objímal, čímž prolomil to kouzelné ticho, jenž zde až doposud panovalo.
„Ano, Deidaro.” Zašeptal stejně jako blonďáček.
„Miluješ mě, Itachi?” řekl a z jeho hlasu byly znát obavy.
„Jistě že tě miluju, ty můj blonďáčku.” Usmál se jen Itachi a políbil červenajícího se Deidaru na čelo.
„Ale teď už spi, zítra musíme oba do práce.”
„Stejně nechápu, proč tam pořád chodíš, když se tě kvůli tomu pokusil někdo zabít. Proč si prostě nenajdeš něco jinýho?” začal naléhat jako už tolikrát blonďáček.
„Vždyť víš, že už kvůli mému otci to nejde.” Obhajoval se Itachi.
„To ti víc záleží na štěstí tvého otce než na vlastním životě nebo na mně? Pořád ale netuším, co může být na právníkovi tak nebezpečného? Máš přeci ještě mladšího bratra, vždyť to může převzít on.”
„Moc dobře víš Deidaro, že rodinný podnik podle tradice dědí prvorozený syn a navíc Sasuke je neschopný idiot.” Skoro až křičel černovlásek.
„Nevím, co se ti na tvém bratrovi nelíbí, na to aby vedl vaši firmu, mi přijde inteligentní až moc.” Argumentoval blonďák.
„Už se chceš zase hádat!?” řekl přísně Itachi, a i přes to, že byla tma na sobě Deidara cítil jeho přísný pohled.
„Ale ne, nechci, já jen … “ pronesl nakonec sklesle.
„Co jen?” oplatil mu podrážděně Itachi a všechno v něm už začínalo vřít.
Jestli něco nesnášel, tak to, když se s ním někdo začne hádat a pak ještě ani nedokončí větu. Až moc mu to připomínalo lidi v práci, taky mu nejdřív odporovali, ale pak zjistili, že to nemá cenu a raději se mu klidili z cesty.
Zato tenhle blonďák jak se zdá ještě nepochopil, kde je jeho místo, do čeho mu může mluvit a do čeho by naopak neměl strkat ten svůj zvědavý nos.
„To nic nech to plavat.” Pronikl mu do myšlenek Deidarův, pořád ještě trochu podrážděný hlas.
Tohle pro něj byla poslední kapka.
,Dělá, jako kdyby věděl všechno nejlíp a při tom je to jen obyčejná děvka!’ křičel hlásek v jeho hlavě.
„Ne, to teda nenechám! Laskavě mi řekni, co si tím myslel!?” prudce se posadil a odstrčil ho od sebe.
„Vůbec nic jsem tím nemyslel, Itachi, prosím, zapomeň na to.” Zašeptal trochu s obavami blonďák.
„Víš, že mě tohle tvoje tajnůstkářství dost vytáčí, tak mi koukej říct, cos tím myslel!?” už úplně řval Itachi.
„Ne nic už ti neřeknu!” také zvýšil hlas blonďáček a vzdorovitě se mu podíval do očí.
To ale vytočilo Itachiho, kterému se v tu chvíli zatmělo před očima ještě víc.
Neudržel se a jedinou dobře mířenou ranou poslal Deidaru z postele k zemi, ten však upadl tak nešikovně, že při tom hlavou narazil na hranu topení a napůl omráčený se sesunul k zemi.
Itachi na blonďáka chvíli zaraženě s pobaveným výrazem koukal a pak, když viděl, jak se neohrabaně snaží vstát, ani nevěděl, proč se v něm zvedla vlna nenávisti proti tomuhle blonďákovi, který jak se zdá nikdy neví, kde je jeho místo.
„Táhni, táhni odtud, ty laciná děvko, rozumíš!? Vypadni!” rozkřičel se hystericky, vstal a znovu blonďáka, který už stál skoro na nohou, uhodil pěstí do břicha tak, že se opět skácel k zemi.
„I-Itachi.” Zašeptal zděšeně Deidara a z pod blond vlasů mu prostředkem čela, začal stékat pramínek karmínově rudé krve.
„Tak na co tu ještě čekáš!? Vypadni děvko!” zařval na něj a už se připravoval, že tomu “umělci” ještě jednu natáhne.
Blonďáček ale na nic nečekal, rychle posbíral svoje oblečení rozházené po pokoji a utekl z Itachiho bytu dřív, než ho černovlásek stihl znovu uhodit.
Jakmile za vyděšeným blonďáčkem třískly dveře Itachi se pousmál a šel si znovu s uspokojením lehnout do postele.
„Pche, prý umělec, stejně byl dobrej jenom do postele.” S touto myšlenkou na Deidaru po chvíli černovlásek tvrdě usnul.
 
Mezitím Deidara zběsile utíkal nočními ztemnělými uličkami s rozevlátou bílou košilí, kterou si ve spěchu nestihl ani zapnout, narychlo oblečenými černými kalhotami se sakem a kravatou stejné barvy v náručí uháněl, co mu síly stačily.
Běžel jako pominutý, protože strach z Itachiho mu nedovolil zastavit.
V obličeji se mu mísila rudá krev s křišťálovými slzami, které mu jako veliké perly padaly z očí tak, že chvílemi neviděl ani na cestu což mu vůbec nevadilo, hlavní bylo dostat se co nejdál od toho parchanta, jedno jak, jedno kam, hlavně pryč.
Domů blonďák dorazil až kolem druhé hodiny ranní.
Prudce za sebou zabouchl dveře, které vzápětí zamknul na dva západy a aniž by se převlékal nebo cokoliv jiného, vběhl hned do ložnice, jejíž dveře byly následně též zamčeny jako ty vchodové.
Pak si rozklepaný vlezl do postele a téměř celý se zakryl přikrývkou.
Teprve teď jakoby mu došlo, co mu ten krásný černovlásek provedl, nato se rozklepal ještě víc.
„P-proč mi t-to jen u-udělal, vždyť jsem ho m-miloval, tak proč? Proč!” tiše vzlykal do polštáře, který se po chvíli zbarvil jeho krví, stále vytékající z rány na hlavě.
Ze samého vzlykání a běhu nakonec Deidara přece jen usnul bezesným spánkem.
Když se blonďák konečně probudil, s překvapením zjistil, že už je jedenáct hodin dopoledne.
Rychle vyskočil z postele, aby na ní hned v zápětí znovu spadl, jak se mu tím prudkým pohybem zatočila hlava.
Ještě chvíli se zavřenýma očima rozdýchávat tu náhlou nevolnost.
Pak se posadil, znovu otevřel modré oči a pohled mu padl na kdysi bílý polštář, který teď byl celý od krve.
„Do hajzlu!” zaklel a pomalu došel do koupelny, kde to s ním málem seklo, když se podíval do zrcadla na svůj odraz.
Skoro celý obličej měl od zaschlé krve, jenž tvořila jakousi masku, která při sebemenším pohybu svalů v obličeji nepříjemně praskala.
Dlouhé blond vlasy byly též, v místech, kde měl pěšinku, zbarvené od krve.
Deidara ještě několik minut pozoroval sám sebe a pak se opatrně dotknul bolavého místa na temeni, kde vzápětí nahmatal roztrženou kůži.
,Asi to nebude nic vážného jinak už bych nejspíš vykrvácel.
Povzdechl si.
„Proč jsi mi tohle udělal Itachi?”
Shodil ze sebe veškeré oblečení a vlezl si do sprchy, kde si nechal laskat pomlácené tělo proudem teplé vody.
Uběhla už skoro hodina, než se blonďáček rozhodl opustit to příjemné místo.
Když se opatrně ale pečlivě otíral hebkou osuškou, všiml si, jak se mu na žebrech rýsují namodralé modřiny.
Dokonale osušený, s ručníkem kolem pasu si znovu stoupl před zrcadlo a začal si fénem vysoušet vlhké vlasy.
Když byl hotov, přemýšlel, jaký by si měl udělat účes, aby zamaskoval tu ránu.
Nakonec si dlouhou ofinu přehodil na patku tak, aby mu zakrývala levé oko a vlasy na temeni smotal do culíku.
Spokojeně se pak prohlédl v zrcadle.
Vyšel z koupelny a namířil si to znovu do ložnice pro čisté oblečení.
Vykoukl z okna, a když zjistil, že venku je dnes opravdu krásně otevřel skříň a začal hledat vhodné oblečení.
Po chvíli už na sebe navlékal světlé místy roztrhané džíny, bílé upnuté tričko, které zvýrazňovalo jeho postavu, a přes ramena si decentně přehodil slabý černý svetr, jehož rukávy si na hrudi lehce smotal do uzlu, aby ho někde neztratil.
Z ničeho nic mu pohled padl na hodiny a s hrůzou zjistil, že už měl být půl hodiny v práci.
,Asi bych měl zavolat tomu chlapovi, co si má dnes přijít pro tu sochu.
Horečně začal hledat svůj mobil všude po bytě, než mu došla krutá realita.
„To snad ne!” zaúpěl.
„Jak jsem jen mohl zapomenout mobil zrovna u Itachiho! Ksakru, kdybych v něm neměl uložený čísla všech svejch zákazníků, klidně bych ho tam nechal, ale takhle.”
Deidarovi se znovu ke svému bývalému milenci jít vůbec nechtělo, úplně mu totiž stačilo, jak ho včera “mile” vyprovodil a už vůbec nestál o to, aby se něco takového ještě někdy opakovalo.
 
 

Obrazek

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nemam slov

(Haku, 13. 2. 2010 10:39)

Tak toto je parada,velmo sa mi lubi-hned sa idem vytesovat dalej.

 

 

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA