Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bloody art 4. díl

11. 4. 2010

Kap 4.

 

 

 
Deidara se probudil až v ponuré, temné místnosti.
Absolutně netušil, kde to vlastně je, ani jak se sem dostal.

Ležel na staré, rozvrzané a termity prožrané posteli, kterou držela pohromadě jen dobrá vůle.

Hlava mu třeštila a on byl rád, že leží, jelikož si nebyl jistý, zda by byl schopný udržet se na nohou.

Celé tělo měl rozlámané, a připadal si, jakoby ho srazilo auto.

Najednou se zarazil a snažil se rozpomenout na všechno, co se mu přihodilo, když utíkal před Itachim.

Po chvíli už si vybavoval úplně všechno, co se mu během minulých dvaceti čtyř hodin stalo.

Tedy skoro všechno, jak se ocitl tady, pro něj bylo stále záhadou.

Poslední, co si ještě pamatoval, byla hádka mezi Itachim a tím rudovlasým mužem, ovšem co bylo dál bohužel netušil.

Už v polovině jejich rozhovoru byl tak trochu mimo a pak už měl všechno tak trochu v mlze, než se úplně propadl do temnoty.

I přes to, že ho hlava příšerně bolela, snažil se trochu přemýšlet, byly tady jen dvě možnosti.

Buď se Itachimu přece jen podařilo nějak s tím mužem domluvit, on mu ho vydal a teď je nejspíš ve sklepení domu svého bývalého milence, anebo je přece jen u toho neznámého rudovlasého muže.

I když pak by tu byla otázka, proč ho ten muž vlastně zachraňoval a co od něj za to chce.

Očima přelétl celou temnou místnost, aby mohl lépe zhodnotit svou situaci.

Bohužel díky tmě, která zde panovala, kromě vlhké zdi, k níž byla přiražená jeho postel a malého okýnka, téměř u stropu místnosti, neviděl Deidara vůbec nic.

Svůj modrý pohled proto upnul právě k onomu malému zamřížovanému okýnku.

Do místnosti, kde se nacházel, jím pronikalo jen minimum světla, když nahnul hlavu trochu do leva, naskytl se mu pohled na potemnělou oblohu plnou zlatých hvězd.

Tak tam jen tak ležel a upřeně pozoroval tmavomodrou oblohu.

Podobala se jeho očím, strašně moc se podobala očím člověka, kterého tak moc miloval a on ho dokázal, tak moc zranit, vlastně by ho dokázal i zabít.

Z blankytně modrých očí mu stekla slza, nejdřív jen jedna, ale po chvíli ji následovaly další a další.

Nemohl si pomoct, celé tělo ho bolelo, dokonce i ten nejmenší pohyb mu působil bolest a to jediné, čeho byl ještě schopný, byl pláč.

Pláč, který aspoň trochu dokázal ztišit jeho bolest, jak fyzickou tak i psychickou.

Nevěděl, jak dlouho, tam jen tak ležel a tiše plakal, až ho nakonec únava přemohla a on znovu usnul.

Probudilo ho až poměrně hlasité vrznutí jakýchsi dveří a pak už jen slyšel vzdalující se kroky.

Než se stihl rozkoukat a zjistit, co se to vlastně děje, ona osoba už byla pryč.

Pokusil se tedy aspoň trochu protáhnout a kupodivu ho to ani moc nebolelo.

Pomalu se vyškrábal do sedu a znovu si prohlédl místnost.

Tentokrát do ní pronikalo podstatně více světla a tak si mohl prohlédnout téměř celou celu.

Teď už si mohl být stoprocentně jistý, že je v cele, protože jinak se malé místnůstce, s jediným malým, zamřížovaným okýnkem, čtyřmi kamennými vlhkými zdmi a těžkými dřevěnými dveřmi, říkat nedalo.

Pohled mu nakonec padl na malý hliníkový talířek, na kterém bylo připraveno nějaké jídlo a kousek vedle stála malá do půlky plná sklenice s vodou.

Nedůvěřivě si jídlo prohlížel.

Stále nevěděl, kde je, ani u koho a tím pádem by nemusela být vyloučena i možnost, že se ho jeho věznitel pokusí otrávit a tak se raději jídla ani vody nedotkl.

Opět jen tak nehybně seděl na posteli a malým okýnkem sledoval azurově modrou oblohu, která na sebe vzala podobu jeho vlastních očí.

Netušil, kolik mezi tím uplynulo času, když najednou uslyšel blížící se kroky dvou lidí.

Trhl sebou, když zaslechl, jak v zámku zarachotil klíč.
Těžké dveře se otevřely, a do cely vstoupili dvě osoby.

První z nich byl muž, tím si byl Deidara jistý, měl na sobě černé, těžké, kožené boty, stejnobarevné upnuté kalhoty, koženou bundu a černou masku, jenž mu zakrývala celý obličej kromě dvou malých otvorů na oči, které si ho nenávistně prohlížely.

Druhá osoba zůstala stát jen kousek od dveří, kde byl největší stín v celé místnosti.

Takže z ní Deidara mohl vidět tak akorát černé polobotky a upnuté tmavě modré kalhoty.

 Neznámá osoba sklopila zrak k jídlu, které leželo na zemi, tak jak mu ho tam ráno s Kentou dali.

Naklonil hlavu trochu dopředu a Deidara tak mohl vidět pobavené jiskřičky v očích neznámého.

Blonďáček sklonil hlavu, aby se podíval, co toho neznámého tak pobavilo a probodl ho nevraživým pohledem, když si všiml, že jeho pohled spočinul na jídle.

„No neříkej, že nemáš hlad?” rýpl si neznámý.

„Ne!” odsekl po chvíli Deidara a sám byl překvapený hrubostí svého hlasu.

V mužových očích se opět zablýskalo pobavením.

„Kdyby tě chtěl pán zabít, netahal by tě až sem, takže se nemusíš bát, že bychom tě otrávili, aspoň zatím ne.” Ironie z jeho mužova hlasu přímo čišela.

„Co po mně vlastně chcete?!” vyhrkl z ničeho nic blonďáček a sykl bolestí, jak mu náhle projela postřeleným ramenem prudká bolest.

„Můj pán, by od tebe potřeboval pár informací.” Odpověděl mu bez jakékoli emoce neznámý.

„Jaké informace?” nechápal Deidara.

„Potřebuje pár informací o Uchihovi Itachim.” Ledabyle prohodil muž a trpělivě čekal na odpověď.

„A-ale já o Itachim nic nevím.” Zakoktal se zděšeně blonďák.
Celou se nesl pobavený smích.

„Zajisté, ale přece jen je trochu divné, když sám Uchiha Itachi běhá po ulicích za svým bývalým milencem se zbraní v ruce.” Uhodil neznámý, hřebíček na hlavičku.

„Byl jsem jeho milencem, ale to je asi tak všechno.” Ohradil se ihned Deidara.

Muž jen odmítavě zakroutil hlavou.

„Je mi to opravdu líto, ale tohle ti bohužel nevěřím.” Odpověděl medovým hlasem.

„Ten mizera mi ale opravdu nic neřekl!” rozkřikl se zoufale Deidara.

„Na tvém místě bych si to ještě rozmyslel.” Pronesl už poměrně rozmrzele neznámý, tenhle rozhovor ho už docela unavoval.

„Celou dobu, co jsme byli spolu, mi tvrdil, že je to právník.” Měl už skoro na krajíčku blonďák.

„Tak proč tě honil po městě s pistolí!” rozkřičel se na něj neznámý.

„Já-já zapomněl jsem si u něj mobil a tak jsem se pro něj k Itachimu vrátil, byl už jsem na odchodu, když jsem zaslechl, jak křičí na jednoho ze svých podřízených, pa-pak jsem se ozval výstřel…

Dveře jeho pracovny byly pootevřené a tak jsem škvírou mezi nimi viděl, jak zabil jednoho ze svých podřízených, chtěl jsem rychle zmizet, ale shodil jsem jednu z váz, které měl na chodbě a on si mě všiml.

Po tom, co jsem viděl, jsem chtěl zmizet a to co nejrychleji.” Skoro šeptem vypověděl Deidara.

Neznámý muž ho jen dlouhou dobu propaloval pátravým pohledem.

„To je sice pěkné, ale přece jen si myslím, že mi neříkáš všechno, co víš.” Zakroutil zklamaně hlavou.

„A-ale já už skutečně víc nevím!” teď už hystericky vykřikl Deidara a v rameni mu opět bolestně zaškubalo.

„Kento, postarej se o to, aby náš host byl výřečnější.” Zlověstně se neznámý pousmál a opustil ponurou celu.

 

Obrazek

Obrazek

kawaii Sasori

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jupííí..

(TeressV:), 12. 4. 2010 18:30)

Na tuhle povídku jsem se fakt těšíla jupííí.. a už je tady:) taky mi je Deie moc líto, ale tak co se dá dělat, riziko chození s takovým hajzlistou- upss pardon za tohle slovo:D Už se tším na dašlí dílek, hlavně metodu vydírání:D

No.......

(Haku, 12. 4. 2010 15:22)

Jedno velke...chudak Dei,nezavidim mu,,ani trosku...postreleny,naburany autom....a mile metody vypocuvania...auc.A Itachi..,ten je riadna mrcha,,skvele...a este keby bola dalsia kapca....tak to by bolo super.

 

 

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA