Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bloody art 6. díl

24. 4. 2010

Kap 6.

 

 
Když se Deidara probudil, nemohl uvěřit vlastním očím.

,To musí být jen sen.’ myslel si, když bloudil očima po místnosti, kde nyní byl.

,Určitě se každou chvíli probudím v té odporné cele, a bude mě bolet celé tělo.’ přesvědčoval sám sebe.

,Každou chvíli se probudím, určitě. Snažil se probudit, ale ať dělal, co dělal, stále se mu to nedařilo.

Najednou se zarazil a pozorně si začal místnost prohlížet.

Ležel ve velké posteli, s nebesy krémové barvy, do které by se bez problému vešli tři lidé.

Měkké peřiny a polštáře stejné barvy byly neobyčejně pohodlné, kdyby teď ležel na té rozviklané hrůze v cele, které odvážně říkal postel, bolelo by ho snad i otevření očí.

Celý pokoj byl laděn do krémových a hnědých barev.
Naproti posteli byly dřevěné vyřezávané dvoukřídlé dveře.

Nalevo stály u zdi dvě dřevěné skříně podobně vyřezávané jako dveře.

Na stěně, o kterou se čelem opírala jeho postel, bylo zavěšeno několik obrazů podzimní krajiny.

Na pravo od postele byl malý noční stolek, vyrobený ze stejného materiálu jako dveře a skříně.

Jen kousek od stolku se nacházelo velké okno s dlouhými sněhově bílými záclonami a krémovými závěsy.

Deidara zděšeně zalapal po dechu, tohle nebyl sen ani náhodou, kdyby byl už dávno by se probudil.

Modrýma očima prohledával celou místnost a snažil se přijít na to, kde to vlastně je.

Bohužel nic v pokoji mu nepřipadalo nijak povědomé.

Nakonec to vzdal a otočil se na pravý bok, jak hledal pohodlnější polohu.

Rukou mu v tom okamžiku projela strašlivá bolest, okamžitě si lehl zase na záda a vymotal bolavou ruku z pod peřiny.

Nyní upíral svůj pohled na štíhlé zápěstí, obvázané bílím obvazem.

,Kento, to on mi způsobil to zrnění i bolest.‘ vzpomínal na černovlasého mladíka v masce.

Zavřel oči a snažil se vzpomenout na všechno, co se včera, aspoň doufal, že včera, stalo.

,Byl jsem v cele, aspoň na chvíli jsem se snažil spát, když v tom tam opět přišel Kento.

Jako vždy mě shodil z postele a píchl mi tu divnou látku.

Pak následovalo mučení, myslel jsem si, že to je můj konec, protože Kento byl zuřivější než obvykle.

Najednou se tam ale objevil…  Deidara vlastně nevěděl, kdo to přesně je, ale podle toho, jak ho černovlásek oslovoval, si domyslel, že to byl nejspíš jeho pán.

,Že by to byl ten Sa… Sasori?’ uvažoval Deidara.

Ze svého zachránce viděl vlastně jen pramínek rudých vlasů a zatím jen jediná osoba, kterou potkal během uplynulého týdne, měla rudé vlasy…

Itachiho podivný přítel Sasori.
Deidara se zděsil.
Jestli je skutečně u Sasoriho jeho dny jsou sečteny.

Pokud se dobře pamatoval na jejich první setkání, tak Sasori ho tenkrát přece označil, za jednoho z těch zabijáků, co se ho marně pokoušeli zabít.

Tenkrát neviděl pořádně na Itachiho, když souhlasil se Sasoriho nabídkou, aby mu byl přenechán, a on už z něj nějak dostane všechno, co ví.

I podle tónu Itachiho hlasu bylo znát, že rudovláskovi Deidaru rád přenechá, zřejmě tak byly se Sasorim domluvení, určitě mu o něm navykládal buhví co, jen aby rudovláska přesvědčil, že s tím má něco společného a Sasori stoprocentně uvěří spíš dlouholetému příteli, než cizímu chlapovi.

,Jsem v pěkný rejži.Postěžoval si v duchu Deidara.

Mlčky dál nehybně ležel na posteli a přemýšlel, jak vybruslit z téhle podivné situace.

Jediná věc, kterou se utěšoval, byla ta poslední slova svého neznámého zachránce, která slyšel, než omdlel.

„Myslím, že jsi asi nepochopil moje rozkazy, Kento, jasně jsem řekl, že je to můj host a podle toho ses k němu měl chovat!” stále mu zněl v hlavě ten přísný hlas.

Nejspíš byl až příliš naivní, když si myslel, že by ho ten Sasori přece jen nechtěl zabít anebo mučit.

,Třeba to ten Sasori vůbec není.Namítl tichý hlásek v blonďákově hlavě.

Deidara se téhle myšlenky chytil doslova jako tonoucí stébla.

,Samozřejmě, třeba vůbec nejsem u Sasoriho.’ Dodával si v duchu odvahy.

Odvaha se ale vytratila právě ve chvíli, kdy se neslyšně otevřely dveře, a do pokoje vstoupil rudovlasý mladík.

Deidara zalapal po dechu, když si mladíka lépe prohlédl, černé upnuté kalhoty, černá košile s dvěma rozepnutými knoflíčky u krku a stejnobarevné sako, nebylo pochyb o tom, že je v domě Sasoriho.

Rudovlásek se ve dveřích na okamžik zarazil, jak byl překvapený, že už se Deidara probral.

Rychle se ale vzpamatoval a rty se mu zkroutily do letmého úsměvu.

„Vidím, že už jsi vzhůru.“ Spíše jen konstatoval Sasori.

Deidara na to nic neřekl a s vyděšeným výrazem se snažil zmizet v hromadě polštářů a přikrývek, co byly na té velké posteli.

Sasori nasadil přívětivý úsměv a pokračoval ve svém monologu, přičemž se malými kroky přibližoval k posteli.

„Už jsem se začínal bát, že se Kento nechal až příliš unést a ty bys musel do nemocnice.“ Pronesl ustaraně, až to blonďáka překvapilo.

Deidara si teď rudovláska přeměřoval pátravým pohledem.
Na to se Sasori jen pousmál.
„Jmenuji se Akasuna Sasori, kdo jsi ty?“ začal vyzvídat.

Deidara ho hodnu chvíli jen mlčky sledoval, než se také představil.

„J-já jsem Deidara.“ Vykoktal a stále z něj ani na vteřinu nespouštěl oči.

Sasori jen kývl a pak ukázal na místo vedle Deidarovi levé ruky.

„Můžu?“ zeptal se a čekal na blonďákovu odpověď.

Deidarovi přišlo trochu zbytečné ptát se na takové věci, když mu to tady vlastně celé patří, ale i přes to přikývl na souhlas.

Na rudovláskově tváři se opět usídlil lehký úsměv (pozn. aut. hádám, že tak hodně jako v téhle povídce, se Sasori v životě nenasmál), když si sedal na měkkou matraci vedle Deidary.

Ten jen nasucho polkl a snažil se, seč mohl, aby na něm Sasori nepoznal, jak je z toho všeho nervózní.

Znovu ho propaloval blankytně modrým pohledem a tiše čekal, co z něj nakonec vypadne.

Sasori na sobě cítil blonďákův pohled, zvedl oči a jeho oříškový pohled se střetl s modrým.

Deidara to nečekal a okamžitě vyděšeně sklopil oči.

Nemohl tak už vidět Sasoriho spokojený úšklebek, který se na vteřinu objevil na jeho tváři.

Poté si ztrápeně povzdychl a s kajícně sklopenýma očima se začal Deidarovi omlouvat.

„Měl bych se ti nejspíš omluvit, za Kentovo chování, je mi maximálně oddaný a po tom incidentu s ostřelovači, podezřívá snad úplně každého.

Mělo mě napadnout, že se tohle stane, ale měl jsem ještě jednu důležitou schůzku, kterou jsem si nemohl dovolit zmeškat a když jsem se vrátil, bylo už pozdě.“ Dokončil svůj monolog a čekal na Deidarovu reakci.

Ten teď ale nechápal už vůbec nic a zmohl se jen na kývnutí hlavou.

„Kdybys cokoliv potřeboval, řekni mi a já to zařídím, ano?

Měl bys teď odpočívat, doktor říkal, že máš být v klidu.“ Vstal z postele a odcházel, s rukou na klice se ještě zastavil a otočil na vykolejeného blonďáka.

„Pošlu ti sem něco k jídlu, určitě máš hlad, klidně si zatím zdřímni.“ Věnoval Deidarovi ještě jeden úsměv, než otevřel dveře, odešel a nechal ho v pokoji samotného.

 

 

 

Obrazek

tenhle cosplay je opravdu povedenej *slint*

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Rychle Rychle RYCHLEE

(Tereza, 28. 8. 2012 22:39)

MOC prosím rychle další díl *psí oči* nikdy sem nebyla tak zvědavá jako při téhle dokonalé a úžasně napsasné povídce...Je to strašně napínavé a slintám po další kapitole *slint* . Budu ti fakt moc vděčná když napíšeš další dílek :) Jinak se mi tvůj blog moc líbí a tvé povídky taktéž! :D

Nadpis

(LIlith-sama, 2. 5. 2010 9:26)

Chudáčik Deidara. To musí mať poriadne šoky. Najprv v cele, kde ho každú chvíľu mučia a potom v krásnej izbe. Snáď naňho bude Sasori dobrý.

P.S.: Píšeš vážne krásne!!!

:)))))))

(TeressV:), 25. 4. 2010 13:13)

Ten cos se fakt povedl;-) dei je fkt chudáček:D ani newm co napsat:D:D jen asi že se těším na další dílek;-)

.........

(Haku, 24. 4. 2010 22:19)

Oblbovanie Sasorimu teda ide,len co je pravda...chudak Dei.....ma z toho vsetkeho gulas.Skvele napisane,tak presvedcivo.

 

 

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA