Jdi na obsah Jdi na menu
 


My broken world 1.díl

22. 4. 2009

 

My broken world

ObrazekJméno :Yoshiaki Kazuki

Věk :21 let

Zaměstání : právník

Barva očí : rudohnědá

Barva vlasů : krátké rudé

Výška : 170 cm

Váha : 62 kg

Stav : 1rok s přítelkyní - uvažují o svatbě

 Oblíbená barva : bílá a černá

 

 

ObrazekJméno : Yuuki Abukara

Věk : 20 let

Zaměstnání : hosteska v místním nejluksusnějším hotelu

Barva očí : tmavě modrá

Barva vlasů : středně dlouhé oranžové skoro zrzavé

Výška : 164 cm

Váha : 57 kg

Stav : 1 rok s přítelem - uvažují o svatbě

Oblíbená barva : růžová a fialová

 

 

Bylo pozdní odpoledne a schylovalo se k večeru.

Ulice velkoměsta začaly pomalu ozařovat první lampy, když z prosklených dveří
velké firmy, která se nacházela v centru velkoměsta, vyšel s výrazem boha pomsty
vysoký mladý muž ve skvěle padnoucím černém obleku.
Naštvaně kopal skoro do všeho, co se válelo na zemi.
Kolemjdoucí dívky si ho se zaujetím prohlížely a jen se tiše chichotaly, protože
I když byl dost naštvaný moc mu to v tom černém obleku slušelo.
 
To jsou parchanti, soptil jsem v duchu, takhle mě vykopnout ale to jim ještě přijde
draho.
Jsem u nich teprve půl roku a přijdu na podvod století, to snad ani není možný.
Ještě že mám Yuuki jinak bych se nejspíš sesypal.
To ona mě v posledních dnech jako jediná osoba v mém životě držela nad vodou.
Ve svém krátkém hektickém životě jsem vlastně nikdy moc přátel neměl, a jelikož
jsem byl vlastně celý svůj dosavadní život zaměřený pouze na školu, moji rodiče se,
po tom co jsem úspěšně dokončil právnickou fakultu a dokonce si i rychle našel
zaměstnání, odstěhovali do Ameriky za lepší prací a mě nechali tady
v Tokiu, Yuuki byla moje kamarádka, vlastně i něco jako rodina.
Chodíme spolu už rok a já bych si už jen těžko zvykal na život bez ní.
Jak jsem tak na ní myslel, pohled mi padl na malé květinářství přede mnou.
Dneska jsem měl přijít domu později než obvykle kvůli jednomu naléhavému případu,
takže jí docela překvapím, když přijdu takhle brzo, usmál jsem se.
O chvíli později už vycházím z květinářství s krásnou kyticí orchidejí, připadají mi
stejně krásné jako ona.
Potichu otočím klíčem v zámku a otevřu dveře, opatrně si zouvám boty, když mi pohled
padne na úplně cizí pánské kožené, že by si někoho pozvala, proletí mi hlavou.
Opatrně vcházím do obýváku, kde to vypadá jako by tam řádilo tornádo, po zemi a
nábytku se povalují nejrůznější části oblečení.
Ztuhnu na místě a celý bledý se vydávám do ložnice, odkud sem doléhají až nepříjemně
známé zvuky.
Nakouknu dovnitř pootevřenými dveřmi a v tu chvíli mi vypadne z ruky kytice
orchidejí.
Zatočila se mi hlava a já cítil jak mi neviditelná železná ruka přímo drtí srdce
ve svých spárech.
Yuuki, moje Yuuki si to v naší posteli rozdávala s úplně cizím chlapem, který byl
přinejmenším o pět let starší než já, zřejmě byli právě v nejlepším a tak mě ani
jeden z nich nezaregistroval.
Nechal jsem orchideje ležet na zemi, snad jí to dojde a vypadne dřív, než se vrátím,
probleskne mi ještě hlavou, ale pak už se otáčím na podpatku a mizím ze svého bytu,
už bych tam asi déle stejně nevydržel.
Venku se mezi tím dokonale setmělo a jediné co svítí, jsou pouliční lampy a výlohy
všelijakých krámků, kterých je tahle čtvrť plná.
Nepřemýšlím nad tím, kam to vlastně jdu a zapadnu do prvního baru, který mi
přijde do zorného pole.
Cítím se, jakoby mi někdo zaživa vyrval srdce z těla a začíná se mě zmocňovat smutek.
Myslel jsem, že by nám to mohlo vydržet déle, ale asi jsem se spletl, jen by mě
zajímalo, jak dlouho už to trvá s tím neznámým chlapem.
Musel jsem působit asi hodně zdrceně, když přede mě barman postavil malou skleničku
a povzbudivě se na mě usmál.
„Dejte si, pane," řekl z ničeho nic a tím mě vrátil do kruté reality, „to vám
pomůže aspoň zatím." dodal a sledoval mě, jak do sebe na ex kopnu celý obsah
skleničky.
Trochu zakašlu, jak mi alkohol popálil hltan, ale to už mi barman nalévá další
skleničku.
 
Když jsem asi v jednu hodinu ráno zaplatil a silně opilý opustil bar, nevěděl
jsem kam jít, vlastně jsem se bát, že kdybych přišel domů, našel bych svojí
Yuuki v posteli s tím chlapem a to jsem rozhodně nechtěl.
Pořád to tolik bolí, je sice pravda, že když jsem byl v tom baru na malou chvíli
se mi podařilo vyhnat tu odpornou vzpomínku z mysli, ale když jsem ted´ vyšel ven,
všechno se mi to opět vrátilo.
Ani nevím jak se mi to povedlo, ale dostal jsem se do jakési tmavé postranní
uličky, když jsem si to uvědomil, chtěl jsem se otočit a najít si další bar,
kterým bych se mohl propít, jestli by teda v tuhle hodinu měli ještě někde otevřeno.
Ale do cesty se mi postavili dva dost nepříjemně vyhlížející muži, otočil jsem se
ale i zamnou stály dvě postavy v potrhaných šatech, než jsem si ty muže stačil
podrobněji prohlédnout dostal jsem pěstí do břicha, takovou silou až jsem vykašlal
pár kapek krve.
Jeden mě kopl do kolena a já se skácel k zemi načež mě druhý surově kopl do zad.
Opět jsem v puse ucítil kovovou chuť krve, takhle do mě kopali a mlátili asi
ještě dvacet minut, když jsem zůstal nehybně ležet na zemi v malé kaluži krve,
která mi začala téct ze spánku po obvzlášť silném kopanci mi sebrali peněženku,
mobil, hodinky a neslyšně se vypařili z místa činu jako pára nad hrncem.
Ležel jsem zmlácený na zemi a bál se i nadechnout bych si nezpůsobil ještě větší
bolest, začínala se mi klížit víčka a já se propadal do očekávaného bezvědomí.
Moje poslední myšlenka ještě před tím než se mi podařilo uniknout té strašné
bolesti patřila Yuuki, miloval jsem jí, vlastně jí pořád miluju ale ona si už
pravděpodobně vybrala, s kým chce žít.
 
 
 
 
*                      *                          *                             *                           *
 
 
 

ObrazekJméno : Wataru Okatama

Věk : 23 let

Zaměstnání : zatím žádné, občas vypomáhá otci v  "rodinném podnikání" 

Barva očí : zlatozelená

Barva vlasů : dlouhé tmavě modré

Výška : 180 cm

Váha : 67 kg

Stav : 2 roky po rozchodu s přítelem

Oblíbená barva : černá temně modrá

 

Vystoupil jsem z černého Ferrari, které stálo několik metrů od tmavé postranní

uličky, bylo to docela nebezpečné místo, a kdo mohl, se mu raději vyhýbal, kromě
mě.
Protáhl jsem se a trochu zívl, tuhle práci přímo nesnáším, pořád mi nešlo na rozum
proč můj drahý tatík platil tak nekřesťanské peníze za soukromou vysokou školu,
abych mu pak po večerech dělal vymahače dluhů a poslíčka obvykle špatných zpráv,
má přece hafo podřízených a všelijakých drsných chlapíků - ne, že já bych byl
nějakej chudinka - ale tohle vždycky potká jen mě.
Aby si někdo nemyslel, můj tatík vůbec není nejobávanější mafiánský boss v okolí,
je to spořádaný občan, který docela často posílá svého syna zmlátit své neplatící
zákazníky nebo odrovnat konkurenci.
Prokřupl jsem si klouby na rukou a neohroženě vstoupil do temné uličky.
Došel jsem až na její konec, kde se nacházely dveře do velkého trochu zchátralého
domu.
Opatrně jsem je otevřel a vyšel po schodech do druhého patra, které vypadalo jako
jeden velký pokoj bez jediných dveří.
Uprostřed pokoje, který asi kdysi sloužil jako obývák, stála parta čtyř mužů.
Pousmál jsem se, nikoli na ně ale sám pro sebe, všichni čtyři vyhlíželi opravdu
nebezpečně ale bylo na nich vidět i to, že se všichni čtyři bojí.
Je to docela legrační, když oni jsou čtyři a já jen jeden, ale podle toho co jsem o sobě slyšel není moc dobrý se semnou dostat do křížku.
„Tak co, máte ty peníze? Taťka už si totiž začíná myslet, že jste ho tak trochu
vyšplouchli?!", řekl jsem a zdůraznil svoje slova prokřupnutím kloubů na rukou
a pobaveně sledoval jejich reakci.
„Bud´ v klidu Wataru ty prachy máme.", řekl vůdce toho jejich gangu, snažil se co
mohl, aby se mu netřásl hlas.
„Tvůj tatík může bejt v pohodě!"
„Fajn tak mi je dej, ať můžu vypadnout z týhle díry!", zavrčel jsem na něj, protože
už mě to tady přestávalo bavit.
Vůdce si zřejmě všiml mé naštvanosti, upřímně kdo by si jí v tu chvíli nevšiml,
podal mi malý papírový sáček.
Líně jsem ho otevřel a nakoukl dovnitř, po chvíli jsem ale opět zvedl hlavu a
hodil po všech čtyřech zlostným pohledem.
„Co to sakra jako má bejt!", rozežval jsem se na ně, až polekaně ustoupili.
„Snad jsem vám to řekl jasně, že chci jen peníze a žádný jiný krámy!
Tyhlety cetky si klidně zase vemte,"řekl jsem pořád tím vražedným tónem a
hodil po nich docela těžké, asi dost kvalitní hodinky, mobil a zlatý řetízek
„ty peníze, co jsou tady, pokryjou tak polovinu! Je mi celkem jedno, kde seberete
ten zbytek, ale zítra se tu pro něj zastavím, takže ... máte co dělat abyste to
do zítřka stihli."
„A kde asi máme podle tebe do zítřka sehnat takovej balík?", rozkřičel se na mě
rozhořčeně jejich vůdce.
„To už je váš problém, ale jestli ty prachy do zítra neseženete, brzy bude běhat
po světě o jeden gang míň.", řekl jsem se škodolibým úsměvem a odešel.
Za tenhle podfuk jsem byl dost naštvanej ale ještě víc mě štvalo, že se sem
musím zítra vrátit, do takový díry, anebo je všechny čtyři oddělat.
Naštvaně jsem šel ulicí ke svému Ferrari, a už se upřímně těšil jak si doma dám
horkou sprchu a pak se konečně půjdu vyspat.
Už jsem se viděl ve svojí prostorný postýlce, když se mi podařilo šlápnout do
nějakýho blivajzu, který tu asi někdo vylil, a já si málem rozbil hubu.
Se znechucením jsem se podíval, do čeho jsem to vlastně šlápl a jak na tom jsou
moje nový a drahý boty. Opět se mě zmocňovala naštvanost a měl jsem chuť někoho
pořádně ztřískat.
Když jsem si ale na onen hnus posvítil mobilem, naštvanost mě až nepříjemně
rychle přešla a vystřídalo jí zděšení.
V té malé, nehezké uličce těsně u zdi ležel v kaluži krve nějakej až moc mladej
kluk v černém kvádru.
Nemůže mu být víc než osmnáct maximálně devatenáct, problesklo mi v hlavě.
Co tu sakra dělal a ještě ke všemu v noci, musel tohle místo znát, když se sem
nebál jít sám i policajti se tomu místu raději vyhýbají.
To, že by sem přišel z podobného důvodu, jako on okamžitě zavrhl, nějak mu to
zrovna k němu moc nesedělo.
Působil spíš dojmem nějakého bohatého, prosperujícího a zazobaného právníka nebo tak
něco, ale rozhodně nevypadal jako někdo, kdo se po nocích zahazuje s tou nejhorší
spodinou v celém městě.
Naklonil jsem se k němu blíž, abych mohl podrobněji prozkoumat jeho zranění a do nosu
mě přitom praštil velice silný zápach alkoholu, který vycházel z pootevřených úst toho
neznámého mladíka.
Urychleně jsem se zase napřímil a, už ani sám nevím proč, sledoval toho kluka s pobaveným
úsměvem.
„To si's to teda pěkně pohnojil co, mladej,"promluvil jsem k němu tiše, i když jsem věděl,
že mě asi těžko uslyší,"chudáčku takhle se ztřískat a ještě ke všemu se nechat pořádně
zmlátit.
Dneska jsi asi moc štěstí neměl,” podotknu směrem k němu a než si stačím uvědomit, co to vlastně dělám nebo jaké bych z toho mohl mýt problémy, a co teprve on, ho beru do náruče a opatrně přenáším do svého auta.
Teprve až za mnou, s tím klukem v náručí, zapadnou dveře mého malého a skromného bytu ( jestli se teda bytu 6+1 s tím nemodernějším vybavením dá říkat malý a skromný. I když oproti otcově vile je to opravdu malý a skromný byt ).
Nenamáhal jsem se se zouváním bot.
Bylo až podezřelé jak mě dřívější ospalost rychle přešla, ale co.
I když byl ten kluk mimo, překvapilo mě jak je lehký.
Rychle jsem ho odnesl do pokoje pro hosty, je to troch ironie, když si pomyslím, že skoro všechny moje návštěvy vlastně nikdy neopustily můj byt po svých.
Samozřejmě kromě mého drahého otce a jeho osobních strážců.
Vlastně jsem ani netušil, proč jsem toho kluka odnesl zrovna k sobě a ne do nemocnice.
Tenhle kluk byl vlastně první osoba za celé dva roky, kterou jsem tady měl z vlastní vůle samozřejmě s výjimkou mého otce, který za mnou bohužel chodil aniž bych ho zval.
A když se nad tím ted´ zamyslím, vlastně mi to i vyhovovalo, samota byla mou přítelkyní a já jí byl plně oddán.
Po tom co mi provedl můj nejlepší přítel a milenec, Erik, už jsem do svého života nikdy nikoho pustit nechtěl,asi jsem se podvědomě obával, že kdybych si k sobě někoho pustil až moc blízko nemusel bych tentokrát vyváznout jen s jizvou.
Pokaždé, když si na Erika vzpomenu, je mi do breku a mám pocit, že to zranění, které mi způsobil na duši, se už nikdy nezahojí.
Je to trochu zvláštní, když mě dokáže rozbrečet jen vzpomínka na toho parchanta, ale jakmile mám zařídit nějakej kšeft pro tátu, dokážu zabít kohokoli bez mrknutí oka a nikdy se mi ještě nestalo, že by se zrovna u mě objevily výčitky svědomí.
Chvíli jsem pozoroval toho kluka, jak jen nehybně leží na posteli a jediná známka toho, že ještě žije, byl jeho pomalu se zvedající hrudník.
Najednou jsem dostal strach, strach z té jeho zmlácené a zkrvavené tváře.
Bál jsem se, že až mu pomůžu, zradí mě stejně, jako to udělal Erik, že mi prostě přiroste k srdci a já si nejsem jistý, jestli bych se s tím dokázal vypořádat tak “snadno” jako s Erikem.
Z myšlenek mě vytrhl čísi tichý hlas, vlastně to bylo spíš jen takové zašeptání.
Zrak mi okamžitě padl na toho neznámého mladíka na posteli.
„Yu-u-ki,” zašeptal ten kluk už po několikáté.
„Tady žádná Yuuki není, slyšíš mě,” též jsem zašeptal na neznámého, ale ten mou poznámku zcela ignoroval, asi není plně při smyslech, proběhlo mi hlavou.
„P-proč Y-yuuki, p-proč jsi mi to udělala,” šeptal smutně dál a z pod zavřených víček mu unikly dvě slzy.
S vykulenýma očima jsem pozoroval toho kluka, on brečí, on doopravdy brečí.
Najednou mi ho přišlo strašně líto, sice jsem nevěděl kdo ta Yuuki je, vlastně jsem nevěděl ani kdo je on, ale musela mu províst asi něco dost hnusnýho, protože se nepochybně takhle ztřískal jen kvůli ní.
Jemně jsem s ním zatřásl a snažil se ho probudit ze zlého snu.
„Hej, no tak, slyšíš mě? Prober se,” šeptal jsem mu, a jemně s ním třásl.
Když už jsem si po asi pětiminutovém snažení myslel, že zase ztratil vědomí, pustil jsem ho a rozhodl se zajít pro lékárničku a teplou vodu, protože tohle vypadalo na dlouho.
„Kdo jste,” uslyšel jsem za sebou tichý chraplavý šepot.
Zastavil jsem se s rukou na klice ode dveří a chvíli jen čekal, jestli se mi to nezdálo, když ale uslyším dusivý kašel.
 Bez zaváhání se otočím a pozoruji to na pohled křehké tělo, otřásající se kašlem.
Rychle překonám vzdálenost mezi dveřmi a postelí abych mohl neznámého podepřít, aby se neudusil.
Mohu ted´ cítit jak se mi chvěje v náruči při každém sebemenším zakašlání.
Se zděšením ale zjišťuji, že je mi to až moc příjemné a nechci, aby tahle chvíle někdy skončila.
   Když kašel konečně pomine, odtáhne si dlaň od úst a chvíli na ní upřeně hledí i já si všimnu, že je celá od krve zřejmě má i vnitřní krvácení a to není moc dobré.
„Děkuju,” zasípe ještě tišeji než před tím.
Zvedne hlavu a jeho pohled se střetne s tím mým.
Najednou mi vyschlo v krku a já se nemohl ani pohnout nebo mluvit, jen jsem fascinovaně hleděl do těch rudohnědých očí se zlatavými odlesky, které byly plné smutku a bolesti a nedokázal se od nich odtrhnout.
 
 
 
Viděl jsem ji, viděl jsem Yuuki, znovu jsem viděl svojí lásku, jak si to v naší posteli rozdávala 
 s tím chlápkem.
Bylo mi strašně, volal jsem na ni, ptal se, proč to udělala, ale ona se jen smála a mě ignorovala.
Najednou jsem uslyšel, jak na mě volá něčí hlas a někdo se mnou silně třese.
 Ze všech sil jsem se snažil uniknout z toho zlého snu za tím hlasem, ať už patří komukoli, když znenadání utichl i to třesení přestalo a já slyšel jen vzdalující se kroky.
Na poslední chvíli jsem s námahou otevřel oči a viděl vysokého černovlasého muže, jak odchází z pokoje, kde jsem se právě nacházel i já.
„Kdo jste,” vyslovil jsem první věc, která mě napadla.
Hlas, který mi při této otázce vycházel z úst, byl tak chraplavý a tichý až jsem se bál, aby ho ten dotyčný vůbec zaslechl.
Podle toho jak se zarazil mě nejspíš slyšel, ale než jsem mohl položit další, otázku dostal jsem příšerný záchvat kašle, při kterém jsem si myslel, že mi snad puknou plíce, jak silné to byly křeče.
Po chvíli jsem ale zjistil, že se začínám i dusit.
V záchvatu paniky jsem se snažil posadit, ale nešlo to, byl jsem příliš slabý.
Najednou cítím, jak mě opatrně podpírají čísi paže a já se mohl konečně nadechnout.
Za chvíli mě přešel i kašel a já opatrně odtahuji svojí dlaň od úst a překvapeně se na ní zadívám, když zjistím, že je od krve.
„Děkuju,” vypadne ze mě na konec.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

aaaaaaaaaaa!

(Haku, 31. 1. 2010 20:08)

Ja chcu pokracko,todleto je nadherny,ja chcu vic,a ty kluci(slint),ze,napises dalsy,pekne prosim,smutne kukam....?

jeee

(arya, 26. 1. 2010 21:27)

ježiš ty jsou k sežrání miluji krásny kluky

perfekto :D

(sisi/ctenar, 30. 11. 2009 19:58)

miluju originálky xD

 

 

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA