Jdi na obsah Jdi na menu
 


Neopouštěj toho, kdo tě miluje ... 1/2

12. 8. 2009
Neopouštěj toho, kdo tě miluje, kvůli někomu, kde se ti líbí, protože, ten, kdo se ti líbí, tě opustí, kvůli tomu, koho miluje

 

1/2

Bylo 1.září, 7.45 hodin ráno, sluneční paprsky pozvolna pronikaly skrze pomalu odplouvající bouřkové mraky a před nejznámějším soukromím Tokijským gymnáziem se začali scházet první žáci.
Někteří se tiše dělili o zážitky z prázdnin se svými přáteli, jiní zas jen trpělivě vyčkávali před budovou a rozjímali o věcech, o které se mohly zajímat jen teenageři z nejuznávanějších aristokratických rodin v Tokiu.
O pár vteřin později se ozval, všemi tak neoblíbený, zvuk zvonku, oznamující začátek nového školního roku, smrtících hodin nudy, záplavu zákeřných domácích úkolů, seznámení se s novými, zatím ne příliš vlivnými, lidmi, nové kamarády, nové lásky nebo věčné rivaly a spoustu dalších věcí.
Všichni se začali poslušně přesouvat směrem k velké a honosné budově, která jim bude zhruba po deset měsíců znovu spolu s nejrůznějšími seznamovacími večírky a důležitými dýchánky nebo plesy, dohodnutými ze strany rodičů, krást i ty poslední kousíčky jejich volného času, avšak špitání a šeptání, jenž ještě před několika málo okamžiky nebylo skoro vůbec slyšet neustalo, ba naopak, jakoby ještě více zesílilo, špitající žáci nyní přidali na hlasitosti, aby přehlušili hlasité první zvonění a jejich přátelé či spolužáci tak dobře slyšeli, co jim vykládají. 
Většina žactva už byla ve svých třídách, aby si stihla zabrat ta nejlepší místa, co nejdál z dosahu, nudou a příšernou kolínskou překypujících, učitelů když před rozsáhlým gymnáziem zastavily dvě limuzíny, které na sebe jako mávnutím kouzelného proutku, strhly veškerou pozornost jak lidí před gymnáziem tak i lidí v budově, kteří se právě dívali z okna a vyhlíželi své přátele.
U limuzíny vínové barvy se otevřely dveře, ze kterých vzápětí vystoupil štíhlý, vysoký mladík s havraními vlasy, jenž orámovaly oválný obličej a elegantně mu spadaly do čela.
Chladným, černým pohledem přejel budovu a vzdálenost mezi ní a jeho autem, nikdo v tu chvíli nemohl pochybovat o jeho aristokratickém původu *pozn.aut. zkrátka snob jak vyšitej*.
S výrazem, který naprosto ignoruje kohokoliv a cokoliv, se s taškou přehozenou přes rameno vydal ke vchodu do budovy, na sobě měl, jako všichni, školní uniformu, kterou představovaly černé kalhoty, bílá košile s černou kravatou a stejnobarevné sako, jenž tahle, podle jeho názoru zaostalá, škola a její řád vyžadovaly.
Mladíkova bledá pleť dokonale kontrastovala s jeho havraními vlasy, černou uniformou a díky tomu nic neříkajícímu a nezúčastněnému výrazu připomínal, aspoň podle některých, spíš temného anděla než žáka, absolvujícího už druhý rok vzdělání na této škole.
„No páni, kdo to je?” tiše se zeptal hnědovlasý kluk s tetováním na obou tvářích v podobě rudých trojúhelníků *gomene, ale fakt nwm jak jinak to mám popsat* o něco vyššího mladíka, s černými slunečními brýlemi na nose, který mu byl přidělen, aby ho provedl prvních pár dnů po škole a vše mu ukázal.
Tomu se teď rty stočily do nepatrného úsměvu, když začal odpovídat:
„Jmenuje se Uchiha Sasuke, je mu 17 let, tenhle rok jde do druháku, jejich rodina je druhá nejbohatší v celém Japonsku, vlastní snad všechno co se týče bezpečnosti nebo obrany země, jeho největším rivalem je Uzumaki Naruto,je docela namyšlenej ale pálí mu to, když se s ním budeš bavit řekne ti nanejvýš dvě možná i tři věty a tím pro něj přestáváš existovat jo a málem bych zapomněl, má ještě staršího bratra, ten se jmenuje Itachi a to je asi tak všechno, co ti o něm můžu říct. Ale nemusíš mě brát vážně, je to jen věc názoru.” Shrnul svou řeč mladík, pokrčil rameny a přes černá skla svých brýlí upřel pohled na chlapce vedle sebe.
Ten se jen pousmál.
„Skvěle to znamená, že budeme chodit do stejný třídy a navíc je docela mňami …” na chvíli se hnědovlásek zamyslel.
„Hmm asi ho zbalim.” Řekl nakonec zamyšleně a stále sledoval Sasukeho pohledem.
Nato chlapec s brýlemi jen uznale pokýval hlavou.
„Tak tomu budu rád přihlížet, sice nevím, jestli je na kluky, ale je taky pravda, že nikdy moc dlouho s žádnou holkou nevydržel.” Řekl spíš pro sebe a už se chystal odejít, po vzoru ostatních, do třídy aby na něj zbylo aspoň trochu solidní místo, když hnědovlásek opět zalapal po dechu.
„Wow … asi mi došla slovní zásoba.” Vysoukal ze sebe a dál uchváceně sledoval chlapce stojícího před druhou, uhlově černou, limuzínou.
Chlapec s brýlemi se otráveně otočil a zabodl pohled do toho “nového” objevu.
„A já si myslel, že chceš zbalit Uchihu?” pronesl s pozvednutým obočím.
„To sice jo, ale je dobrý mít přehled nebo ne? No tak Shino, řekni mi, kdo to je, prosím.” Zaprosil hnědovlásek a udělal na Shina psí oči.
„Ty si asi nedáš pokoj, že ne Kibo?” zazněla odpověď a zatím co si Kiba prohlížel onoho neznámého blonďatého chlapce Shino ve stručnosti odříkával jeho životopis.
„Tohle je Uzumaki Naruto, je mu 17 let, takže jde taky do druháku, jejich rodina je nejbohatší v celém Japonsku, vlastní od všeho něco od míst v senátu, několika soukromých škol až po rybářský průmysl, jak už ti asi došlo, je to největší rival Uchihi Sasukeho a je to jeho pravej opak, na týhle škole se přátelí snad s každým a není to kvůli tomu, že jeho rodina tuhle školu vlastní, snaží se působit dojem, že má nejnižší IQ na téhle škole a ač nerad musím přiznat, že se mu to víc než jen daří, takže můj závěr je, že se snaží působit hloupě ale hloupý v žádném případě není, nemá žádné sourozence a to je asi tak všechno. A opět to je jen věc názoru.”
Kiba vnímal Shinův monolog jen na půl ucha a stejně jako většina studentů si prohlížel usměvavého blonďáčka.
Shino měl pravdu, když říkal, že si jsou pravými opaky.
S lehkým úsměvem si Kiba prohlížel mladíka s blond vlasy, jenž mu sahaly po ramena v jakémsi neupraveném stylu, který mu dodával na roztomilosti. Dále pak následovala lehce opálená pleť, bronzové barvy, velké pomněnkově modré oči, malý rovný nosík a narůžovělé rty, kde hrál potěšený úsměv.
Jako všichni i on na sobě měl uniformu.
S úsměvem zamával řidiči, limuzíny, jenž ho sem dovezl a pak se s černým sakem přehozeným přes rameno, vyhrnutými rukávy od bílé košile až nad lokty a školní brašnou v druhé ruce vydal směrem ke škole.
„Asi už by jsme měli jít do třídy nebo na nás zbudou ty nejhorší místa.” Pronesl Shino vševědoucně a už se oba otáčeli k odchodu, když za sebou zaslechl známý hlas.
„Héj, ahoj Shino počkejte na mě.”
Jmenovaný si jen povzdechl, zřejmě mu nebylo tento rok souzeno mít aspoň trochu dobré místo a být co nejdál z dosahu učitelů.
Kiba se na Shina podíval.
„Kdo to …” nedokončil větu, když se otočil a uviděl, kdo že to k nim běží.
„Shino, proč jsi mi neřekl, že se s Narutem znáš!” stihl říct dosti naštvaně Kiba, ještě než k nim usměvavý blonďáček dorazil.
„Co třeba proto, že ses mě neptal?” odpověděl a dělal překvapeného.
Kiba už se nadechoval, aby na svého kamaráda použil hodně peprnou nadávku což už, ale bohužel nestihl, jelikož k nim doběhl jistý blonďák a radostně se vrhl Shinovi kolem krku.
Ten se jen taktak udržel na nohou pod váhou druhého těla.
„Tak rád tě zase vidím Shino moc mě mrzí, že jsem se ti celé prázdniny neozval, ale rodiče si najednou vzpomněli, že mají nějaké dítě, musel jsem být celé prázdniny s nimi a hrát si na dokonalou rodinku.
Nemohl jsem pozvat ani Gaaru.” Vyléval si blonďáček srdíčko svému kamarádovi a Kibi, který na ně zíral s pootevřenou pusou, si ani jeden z nich nevšímal.
„Ale co bylo nejhorší, “ postěžoval si Naruto „skoro celý prázdniny jsme lítali po návštěvách mamky přítelkyň a snažili se mi nabalit nějakou holku z lepší rodiny, abych se prý třeba nezamiloval do, jak se jim jen říká v románech, jo už vím, abych se nezamiloval do jedné z těch “prostých” dívek, které nebudou mít na kontě miliardu nebo dvě.” Pobouřeně si odfrkl a pokračoval dál.
„Přijde jim divné, že už je mi sedmnáct a ještě jsem neměl žádnou holku, čím to jen může být?” začal si hrát na zamyšleného.
„Ty, Shino, ty jsi přece dost chytrý, mohl bys mi to vysvětlit? Já si myslel, že je to jasný, když jsem až do sedmnácti neměl žádnou holku, budu nejspíš na kluky ale asi ne.
Řekni Shino, to existuje ještě jiné pohlaví, o kterém bych já nevěděl a na které bych mohl být?” zeptal se a nasadil výraz horlivého prvňáčka, který netrpělivě čeká, až mu paní učitelka vysvětlí novou látku.
Tohle už bylo moc i na někoho věčně tichého a tak málo výřečného jako je Shino, který se teď začal nepokrytě smát blonďáčkovým úvahám.
„To ale vůbec není vtipné Shino, to je vážná věc!” naoko se rozzlobil Naruto.
„Ehm, ehm, j-jo, jasně, že je to vážná věc.” Zakoktal se Shino jak přemáhal smích.
„Každopádně, o žádném dalším pohlaví opravdu nevím, takže ti s tvým problémem asi nepomohu.” Dodal už zcela klidným hlasem.
„Hmm, no tak to ti mockrát děkuju.” Zabrblal Naruto s našpulenými rty a teprve teď si všiml hnědovlasého mladíka, stojícího opodál se zamyšleným výrazem.
„No teda Shino,že jsi se nepochlubil, že už máš dalšího kluka a to i docela hezkého.” Šťouchl Naruto Shina do žeber a propaloval hnědovláska rentgenovým pohledem.
I když Kiba vypadal, že nevnímá okolní svět a je hluboce ponořen ve svých myšlenkách, tohle vnímal až moc dobře, neboť hned jak uslyšel blonďáčkův názor a pochvalu na jeho adresu nehorázně zrudl jako rak.
Už už se chystal něco říct ale Naruto ho předběhl.
„Ahoj, já jsem Uzumaki Naruto, jak se jmenuješ ty a opravdu chodíš se Shinem?” doslova ze sebe vychrlil s pravou rukou napřaženou jeho směrem a s úsměvem čekal na odpověď.
Chudák Kiba při pohledu na blonďákovu ruku zrozpačitěl snad ještě víc.
Naštěstí pro něj Shino vycítil blížící se faux pas a rychle zasáhl se svou pohotovou odpovědí.
„Bohužel tě asi zklamu Naruto, ale opravdu spolu nechodíme. Mimochodem je to Inuzuka Kiba, právě se sem přestěhoval a ředitelka byla tak hodná a pověřila mě úkolem, abych tady Kibu provedl a všechno mu ukázal.”
„Jo ták.” Pronesl blonďáček zamyšleně velice inteligentní větu, která se k jeho společenskému postavení ani trochu nehodila.
„No, to je jedno ale stejně byste se k sobě hodili.” Rýpl si naposledy do svého obrýleného kamaráda Naruto.
„Tady by se spíš hodilo zeptat se Kiby, jestli je vůbec na kluky, a i kdyby byl, je tu i možnost, že se mu líbíš třeba ty a ne já.” Naoko teorizoval Shino, i když pravdu už předem znal.
Kiba si jen povzdechl: ,Bože, jestli z tohohle trapasu vyváznu živý a zdravý nebo bez psychické újmy přísahám, že udělám všechno,  co budeš chtít a …’ z uplácení Pána, tam nahoře ho vytrhl až Narutův pobavený hlas.
„Přestaň si z toho dělat srandu, Shino, nechápu, jak by se Kibovi mohl líbit někdo, jako jsem já a navíc už chodím s Gaarou.”
„No tak bys měl ještě bokovku jako většina lidí na světě.” Poznamenal Shino.
„Většina lidí možná, ale já ne.”
„Jak myslíš, stejně by sis ale měl dát na Gaaru pozor, víš přece, co se o něm říká.”
„Jo, vím to a jsou to jen hloupý keci, Gaara by mě nepodvedl.” Našpulil naštvaně rty blonďák.
Kibovi v tu chvíli pohasly snad všechny plamínky naděje na to, že by někdy mohli být s roztomilým blonďáčkem víc než jen přátelé. Z toho jak o něm mluvil, usoudil, že má Naruto toho Gaaru opravdu rád, sice si nebyl jistý, jestli to je láska nebo ne ale nějaký ten cit tu byl.
„Tak fajn, už se o tom nebudeme bavit, ano?”  ukončil debatu na téma Gaara, Shino.
„Asi by jsme měli jít dovnitř, tenhle rok už nehodlám sedět v prvních lavicích ani na jediný předmět.” Znovu nahodil radostný úsměv blonďáček, popadl oba své kamarády za ruce a táhl je směrem do budovy.
Chodby vedoucí do jejich třídy doslova proletěli.
Zastavili se až před otevřenými dveřmi, nad kterými byl štítek s nápisem 2. A.
„Tak, vzhůru do jámy lvové.” Řekl si spíš jen pro sebe Shino a společně s Kibou vešli do třídy, teď už skoro plné.
Okamžitě po vstupu do třídy se začal Naruto rozhlížet po místnosti, aby našel svého červenovlasého přítele.
Kiba se také začal po třídě rozhlížet, nikoli však kvůli tomu, že by někoho hledal, jen se snažil si najít nějaké volné místo, když ho čísi ruka nekompromisně chytla za rameno a stáhla na vedlejší židli.
„Raději zůstaň tady, v předních lavicích by tvoje čichové smysly mohli přijít k nějaké újmě.”
Uslyšel Kiba známý hlas svého průvodce a nyní i souseda.
„Díky moc, Shino.” Poděkoval a na tváři mu při tom hrál vděčný úsměv.
„Rádo se stalo.”
Mezi tím už blonďáček vyhledal pohledem svého přítele a vydal se za ním.
Červenovlásek seděl skoro až v poslední lavici, která byla jen malý kousek od okna, ze kterého se právě zamyšleně koukal, ignorujíc tak dění všude kolem.
„Ty na někoho čekáš?” zašeptal mu nevinně blonďáček do ucha a sledoval jak sebou Gaara trhl leknutím.
„Hmm, vlastně jo, na jednoho blonďáka s velkýma modrýma očima, dokonalou postavou, krásným úsměvem a sexy prdelkou, neviděl jsi po cestě sem někoho takovýho?” zeptal se s jiskřičkami v očích.
Naruto po tomto komplimentu zrudl snad ještě víc, než před chvilkou Kiba a jen se skoro nepostřehnutelně uculoval.
Na to Gaara chytil Naruta za ruku a jediným škubnutím už mu ten blonďatý hezounek seděl na klíně.
Něžně pohladil opálenou tvářičku, přičemž sjel prsty až k bradě, kterou pomocí palce a ukazováčku lehce pozvedl tak, aby se mu blonďáček musel podívat do očí.
Pak už mu nic nebránilo v tom, aby se zmocnil jeho růžových rtů a vtiskl mu na ně něžný polibek.
Naruto se od červenovláska poplašeně odtáhl.
„Co to děláš, Gaaro? Někdo nás uvidí!” vylekaně se rozhlédl po třídě, načež se ujistil, že jejich malý polibek nikdo neviděl.
„Ty se za mě stydíš?” zeptal se s pozvednutým obočím.
„Ne, nestydím a ty to víš, jen se nechci, aby na nás čuměli, když se líbáme.” Šeptal mu do ouška blonďáček.
„Ale líbilo se ti to, to popřít nemůžeš.” Škádlil ho dál Gaara a jemně skousl Narutův ušní lalůček.
Odpovědí mu byla dobře mířená slabá rána pěstí do ramene.
„Pustil bys mě, abych si mohl sednout?” zakňoural Naruto a nepohodlně se na klíně svého přítele zavrtěl.
„Po pravdě se mi moc nechce ale, když na tom trváš?”
„Ano, trvám.” Pousmál se na červenovláska vítězně, když už pohodlně seděl na svojí židli vedle něj.
„Proč jsi se skoro celý prázdniny neozval?” změnil po chvíli téma jejich konverzace Gaara.
„Promiň mi to, Gaaro moc mě to mrzí, ale přijeli mi rodiče a já s nimi musel celé prázdniny lítat po matky přítelkyních a snažili se mi nabalit nějaké, jak to říkali, “vhodné” děvče.” Naznačil Naruto prsty úvozovky.
„Takže to byli dva měsíce úplně na pytel.” Dodal ještě zdrceně.
Zatím co červenovlásek na něj hleděl se znovu pozvednutým obočím.
„A co, našel jsi si nějakou holku?” vypadlo z něj nakonec.
„Fakt moc vtipný, Gaaro, ještě ty s tím začínej.” Čertil se blonďáček.
„Tak našel nebo ne?!” skoro hystericky zvýšil hlas červenovlásek.
„Jak tě to jen mohlo napadnout, chodím přece s tebou a žádný namyšlený holky mě nazajímaj.” Zavrčel naštvaně Naruto.
„Nebo ti moje slovo nestačí?” zeptal se už klidněji a trochu i s obavami.
„To víš, že stačí, jen se o tebe nechci dělit s nějakou zazobanou holkou, co si nevidí na špičku nosu.” Odpověděl s omluvným úsměvem Gaara.
„To ani nemusíš.” Opětoval mu úsměv blonďáček.
„Copak je Uzumaki, seš snad sjetej, že se tváříš tak blbě?” ozval se vedle Naruta ten chladný hlas, který ze srdce nenáviděl stejně jako jeho majitele.
„Řeknu ti to asi takhle Uchiho, sjetej bych musel být, kdybych se s tebou chtěl někdy dobrovolně bavit, což nehrozí, takže si dej laskavě odchod.” Odpověděl černovláskovi nevzrušeně Naruto.
„Takže přiznáváš, že seš sjetej?” rýpnul si Sasuke znovu.
„Ale já se s tebou nebavím, jen slušně odpovídám na tvé stupidní otázky.” Pousmál se blonďák.
Sasuke už otevíral pusu, aby mu mohl poskytnout dostatečně sprostou odpověď, když se ozvalo zvonění toho otravného zvonku, které oznamovalo začátek první hodiny tohoto školního roku a se kterým do třídy vešel i jejich učitel.
Černovlásek obdařil Naruta ještě jedním opovržlivým pohledem a pak se rychle vytratil na své místo.
„Posaďte se.” zazněl povel a celá třída se s hlasitým šoupáním židlí posadila.
Učitel si odložil věci, jako třídnici, pouzdro s tužkami a pár dalších papírů, na stůl pak sebral křídu a na tabuli napsal roztáhlým krasopisným písmem: Hatake Kakashi.
„Jmenuji se Hatake Kakashi a pro tento rok jsem vaším třídním učitelem. Protože vaší třídu učím tímto rokem poprvé, byl bych rád, kdybyste se mi každý z vás představil, abych si vás mohl zapsat a abyste mi řekli, jaké předměty vám jdou nejlépe a s jakými máte největší problémy.” Ukončil svůj projev, posadil se za stůl a kývl na nejbližšího žáka, aby začal s představováním.
Naruto si znuděně povzdechl, když zjistil tu krutou skutečnost, že je na řadě skoro jako poslední.
Nevěděl co lepšího dělat a tak si jen pozorně prohlížel svého nynějšího třídního, vlastně vypadal docela dost podivně už jen díky šedivým rozčepýřeným vlasům, jizvě, která se mu táhla přes levé oko a korunu tomu všemu dodala černá maska, zakrývající polovinu obličeje.
Naruto měl pocit, že ta hodina trvá snad ještě déle než obvykle.
 ,No to mi to teda pěkně začíná, jsem ve škole teprve první den a připadám si jako bych tady už strávil polovinu století.’
Byla už polovina druhé hodiny, když na něj konečně přišla řada.
V rychlosti se představil, oznámil učiteli, jaké předměty ovládá levou zadní a jaké mu pro změnu nejdou vůbec, posadil se a v duchu se modlil, aby už byl co nejdřív konec “vyučování”. Musel přetrpět ještě dvě, pro něj nekonečné hodiny a pak už je jejich nový učitel konečně propustil.
„Tak co Naruto, nechceš zajít ke mně domů a dohonit to co jsme o prázdninách nestihli?” zeptal se svého milence Gaara, když procházeli chodbami k hlavním dveřím budovy.
Blonďáček se na něj jen omluvně pousmál.
„Je mi líto Gaaro, ale dnes ještě musím na jednu schůzku společně s rodiči, kéž by už odjeli.” Povzdechl si blonďák sklíčeně.
Gaara se na chvíli zarazil, aby se mohl rozhlédnout po chodbě, kde se právě nacházeli, když mu do zorného pole padly dveře s nápisem “Chlapecké záchody”.
Popadl Naruta za ruku, vtáhl ho na záchodky a pak i do jedné z prázdných kabinek.
Ještě se ujistil, že jsou na záchodcích sami, než je zamknul v kabince.
Blonďáček ho jen zmateně pozoroval, když ho červenovlásek natlačil na stěnu kabinky a začal ho líbat.
Nejdřív jen jemně než mu jeho “oběť” nezasténala do rtů a on si začal dobývat přístup do jeho pusinky jazykem.
Naruto se nejdřív chtěl z Gaarova sevření vymanit ale jeho vášnivé polibky, jakoby mu zaslepily mysl a po chvíli už se jejich jazyky proplétaly ve vášnivém tanci.
Gaara se na Naruta nalepil ještě víc, pokrčeným kolenem mu roztáhl nohy, jednou rukou ho výskal ve vlasech a druhá bloudila po blonďáčkově těle snažíc se rozepnout mu tu překážející košili.
Naruto jen slastně zavzdychal a za velkého přemáhání sebe sama od sebe Gaaru odstrčil.
„Promiň Gaaro, dneska opravdu nemůžu, ale zítra si to všechno vynahradíme, ano?” pousmál se blonďáček na svého milence.
Gaara poznal, že teď už asi Naruta nepřesvědčí, tak jen cosi zamručel a natáhl se, aby mohl odemknout kabinku.
Když Naruto vycházel z kabinky, věnoval Gaarovi ještě letmý polibek, což se dotyčnému zrovna moc nelíbilo.
„Hej Naruto, to se ti nějak smekla pusa, nebo ses o mě jen tak otřel?” zavrčel uraženě a čekal na blonďákovu reakci.
Ten se jen s šibalským úsměvem poslušně vrátil a červenovláska, teď už vášnivě, políbil.
Gaara se ještě naposledy pokusil blonďáka přesvědčit prohloubením polibku.
„Gaaro!” okřikl ho pohoršeně Naruto.
„No jo, no jo, já vím, zítra si to vynahradíme.” Pronesl rezignovaně a následoval ho ven z kabinky na chodbu.
Naruto jen přikývl a už se hnal chodbou ven, kde na něj čekala černá limuzína jako ráno.
 „No to je dost, že jsi přišel, víš, jak dlouho už tady na tebe čekáme?” vytkne blonďákovi jeho matka hned, jak vstoupí do auta.
„Jen ho nech vždyť je první školní den a celé prázdniny se s nikým neviděl, určitě si měli o čem povídat nebo ne?” snažil se svého syna obhájit Minato, který byl Narutova věrná kopie akorát v o něco větším provedení.
Naruto se na svého otce vděčně pousmál, už dávno ho prokoukl, že ty návštěvy u matčiných přítelkyň ze srdce nesnáší snad ještě víc než on sám.
,Neřeknu jednou, dvakrát nanejvíš třikrát, ale celý dva měsíce obíhat polovinu Tokia, to už mi připadá trochu moc.‘ vybavoval si Naruto otcovo stěžování.
 Nejhorší na tom ale bylo, že nemohli Kushině v jejích plánech odporovat, na to ji oba znali až moc dobře, stoprocentně by s nimi hodně dlouho nepromluvila jediné slovo, anebo by odcestoval bůhví kam do ciziny a to Naruto nechtěl, když odcestovat tak oba a žádný jakýpak copak.
Jelikož vyhlídka domova bez rodičů byla pro Naruta mnohem lákavější než zbytek tohoto roku stráveného s rodiči, slíbil si, že se bude pro jednou chovat jako milující syn a vyplní matce každé přání, jen aby už zase odjeli.
„A ke komu, že to jedeme dnes?” zeptá se monotónním hlasem.
„Jedeme navštívit rodinu Haruno.” Oznámila mu nadšeně jeho matka.
„C-cože, ty myslíš Sakuru Haruno?!” vyděsil se Naruto.
„Ano, myslím, že tak se jmenuje její dcera, odkud ji znáš?” začne vyzvídat Kusniha.
„Je to moje spolužačka, chodíme do stejné třídy, máme stejné předměty a … a…”
,To nedopadne dobře.Pokřižuje se v duchu, nikdy to sice nedělal, ale všechno je jednou poprvé.
„Nebylo by to báječné, chodit s někým, kdo s tebou chodí do třídy, máte společné předměty a spoustu dalších věcí.” Zasněně si povzdechne a pročísne prsty své rozpuštěné oranžové vlasy.
Minato jen tiše pozoruje zděšení v synových očích.
,Tak tohle nedopadne dobře.’ V duchu pokývá hlavou nad smutným osudem svého syna.
Naruto si jen povzdechne a raději už mlčí.
     *                                  *                                       *
Katastrofa, slovo, které zdaleka nevystihovalo průběh návštěvy u rodiny Haruno, ale Narutova zničená mysl, stejně jako zbytek těla, už nedokázal vymyslet jiné synonymum, jenž by bylo výstižnější.
Zničeně dopadl na svou prostornou postel s nebesy a dlaní si zakryl oči.
,Bože, taková ostuda, teď abych si hledal novou školu.’ Prolítávali blonďáčkovi hlavou nejrůznější myšlenky jak na běžícím pásu.
,Proč se ksakru matka musí se všemi na návštěvách vždycky vybavovat jen o tom jak, jsem byl roztomilý, když jsem byl malý, a co všechno jsem se na zahradě pokusil sníst.’
Nakonec usnul tak, jak na postel dopadl a nenamáhal se ani sundat školní uniformu.
 
 
Dva týdny uběhly jako voda a Naruto už začal počítat, za jak dlouho budou hlavní prázdniny.
Ovšem výsledky ho nijak zvlášť nepotěšily, jediné štěstí měl v tom, že si Sakura nechala jeho příhody z dětství pro sebe, jinak by asi doopravdy musel chodit kanálama a to raději ani nemyslel, co všechno za špínu by na něj mohl vyhrabat Sasuke, který si v poslední době hrál spíš na tichou vodu.
Naruto s Gaarou mířili k hlavnímu východu z budovy, odpadla jim jedna hodina Japonštiny, prý proto, že Kurenai-sensei začal strašně bolet zub a musela okamžitě k lékaři, a tak si chtěli udělat společné odpoledne, zajít na ramen, možná i do kina nebo jen tak na procházku.
Naruto už sahal na kliku, aby otevřel dveře, když uslyšeli, jak je někdo volá.
Jako na povel se oba otočili a čekali, než k nim Kiba doběhne.
„Ahoj Naruto, Gaaro.” Na oba se usmál a trochu zadýchaně pokračoval.
„Mám dneska narozeniny a chtěl jsem vás pozvat na oslavu, bude tam celá třída.” *pozn. aut. Sice si nepamatuju, kdy má Kiba doopravdy narozeniny, i když bych si to mohla zjistit, prostě jsem to sem jen tak plácla, aby mi dobře navazoval děj toť vše ;-)*
Naruto se jen pousmál.
„To je skvělé, určitě přijdeme, že jo Gaaro?” zeptal se svého společníka, i když už předem znal odpověď.
„Jistěže přijdeme jen řekni kdy a kde?”  přikývl Gaara.
„Dnes večer od sedmi hodin u mě doma, tady máte pozvánku, je na ní moje adresa. Tak se zatím mějte.” Oběma jim dal malou kartičku ověnčenou barevnými balónky, zamával a už zase někam utíkal.
,Na to, že, je tady teprve čtrnáct dní se spřátelil docela rychle. Zauvažoval Naruto a následoval Gaaru ven.
„Tak ze společného odpoledne asi nic nebude.” Povzdechl si červenovlásek.
„Ale no tak, můžeme jít společně vybrat Kibovi dárek.” Navrhl Naruto.
Po dlouhém a vysilujícím vybírání dárku pro Kibu se Naruto rozhodl mu koupit malý jemný parfém pro muže a Gaara mu koupil sadu kartáčů pro jeho psa Akamara.
Spokojení se svými dárky se vydali domů, připravit se na oslavu.
Přesně v sedm hodin večer stál Naruto s malým balíčkem v ruce před dveřmi Kibova domu.
Zazvonil a čekal, než mu přijde někdo otevřít.
Ani ne za minutu už mu Kiba s úsměvem otevíral dveře, přičemž ho nenápadně sjel hodnotícím pohledem.
Naruto měl na sobě černé upnuté kalhoty, dva černobílé pásky, černou košili bez kravaty, u krku s rozepnutými třemi knoflíčky a černé sako.

Kiba musel v duchu uznale pokývat hlavou nad tím jaký má Naruto dobrý vkus, vypadal v tom černém jako padlý anděl, kam se na něj hrabe Sasuke.

 

Obrazek

takže, lepší obrázek jsem zatím nenašla, tak si představte, že místo tý červený je bílá

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA