Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bring me to life

13. 2. 2010

 

Bring me to life
 
(v povídce byla použita písnička Bring me to life od Evanescence)
 

How can you see into my eyes like open doors
leading you down into my core
where I’ve become so numb

without a soul my spirit sleeping somewhere cold
until you find it there and lead it back home

Ležím na staré pohovce v opuštěném domě, přesně v tom, který se ti tak líbil a do kterého jsme se měli společně nastěhovat.

Nehybně ležím a jen okrajově vnímám, co se kolem mě děje.

Delší blond vlasy mi ve špinavých, umaštěných pramíncích spadají přes okraje zaprášené pohovky.

V těch potrhaných, starých a smradlavých šatech si připadám jen jako další kus omšelého, nepotřebného nábytku, kterého je tenhle dům plný.

Jako by se s tebou odtud vytratil veškerý život.

Slyším, jak cosi už notnou chvíli vytrvale, bez přestání bubnuje do špinavých oken, nejspíš prší, ale mě je to jedno, nezajímám se o to, jako o většinu věcí v mém životě.

Už několik hodin téměř bez mrknutí jen koukám do stropu a myslím na tebe, na ten tvůj roztomilý nevinný úsměv, kterým jsi mi učaroval, hned jak jsem tě spatřil.

Zdá se mi, jako by to bylo včera, co jsme se poprvé potkali v tom parku…

*                          *                                  *                                     *
PŘED ROKEM

Procházel jsem velkým parkem, aniž bych si kohokoli všímal.

Netečně jsem se posadil na první lavičku, která mi přišla do zorného pole.

Zamyšleně pozoruju přírodu a lidi procházející kolem.

V zápětí ale málem nadskočím leknutím, když se těsně vedle mě ozve nepatrný povzdech a tiché zaklapnutí knihy.

„Promiňte, pane, ale sedíte mi na knize.” Ozval se kdosi vedle mě.

Prudce jsem se otočil a zjistil jsem, že se dívám do smaragdově zelených hloubek černovlasého, drobného mladíka.

Chvíli jsme na sebe jen mlčky zírali, než jsem se po trapném tichu odvážil promluvit.

„Ehm… co prosím?” nechápal jsem a pohled do těch úžasných zelených očí, mě naprosto odzbrojil.

Sledoval jsem, jak se na mladíkově tváři objevil milý úsměv a jeho bledé tváře dostaly růžový nádech.

„Sedíte mi na knize.” Znovu mi s náznakem smíchu v hlase zopakoval.

„P-promiňte…” vyskočil jsem okamžitě na nohy.

Když si mladík všiml mého zaskočeného výrazu, neudržel se a začal se naplno smát.

Opatrně, jako by to byla ta nejkřehčí věc na světě, jsem zvedl knihu z dřevěné lavičky a jako omámený jsem se znovu posadil vedle něj, ochromený jeho líbezným smíchem.

Mladík se nepřestával pobaveně chichotat a i mě se chtě nechtě rty zvlnily v malém úsměvu a se zájmem jsem si knihu začal prohlížet.

Vypadala dost staře a nápis, který byl na deskách napsaný zřejmě nějakým ozdobným písmem, nebylo téměř možné přečíst.

Než jsem ale stihl přelouskat první písmenko z onoho nápisu, mladík mi knihu s lehkým rumělcem vytrhl z ruky a opatrně ji uložil do batohu, kterého jsem si vůbec nevšiml.

„Promiňte, ale je to velice staré vydání a já bych byl nerad, kdyby se s ním něco stalo.” Odůvodnil mladík svou náhlou reakci.

„Ale kdepak, to já bych se měl omluvit, že jsem nedával pozor, kam si sedám.” Začaly se ze mě rychle sypat omluvy a já sám nevěděl, kde se to ve mně všechno bere.

Kdyby mi něco takového řekl kdokoli jiný, nejspíš bych tady začal ječet jako pominutý, co si to ke mně dovoluje, ale na někoho jako je tenhle kluk se prostě zlobit nedá.

Mladík nejdřív nechápavě zvedl pravé obočí, než mě obdařil dalším milým úsměvem.

„Já… jsem Erick.” Vypadlo po chvíli váhání z mladíka.

„Joshua.” Také se představím a s úsměvem stisknu nabízenou dlaň.

 
*                             *                             *                               *
Prudce zamrkám, abych odehnal slzy, deroucí se mi do očí.
Co by se asi stalo, kdybych tě tenkrát nepotkal?
Skončil bych takhle?

Nebo bych se z toho s tvojí pomocí přece jen dostal?

Netuším a nejspíš se to už ani nikdy nedozvím.

(Wake me up)
Wake me up inside
(I can’t wake up)
Wake me up inside
(Save me)
call my name and save me from the dark
(Wake me up)
bid my blood to run
(I can’t wake up)
before I come undone
(Save me)
save me from the nothing I’ve become

*                                *                                   *                               *

Slyším, jak někdo zvoní, s povzdechem odložím injekční stříkačku s bílou skoro až čirou tekutinou na konferenční stolek v obýváku a jdu otevřít.

Zarazím se, když před dveřmi uvidím Ericka.

„Ahoj.” Usměje se na mě a vtiskne mi na rty něžný polibek.

„Ahoj, co tady děláš?” odpovím zmateně, když se odtáhne od mých rtů.

„No… šel jsem se projít do města, myslel jsem na tebe a nejdou, jsem byl tady.” Prohodí zamyšleně.

„Jdu nevhod nebo už něco máš, jestli se ti to dnes nehodí, můžu přijít jindy?” zeptá se poněkud sklesle, když si všiml mého zaskočeného výrazu.

„Ale ne, vůbec ne…” zarazil jsem se, protože jsem nevěděl, jak pokračovat.

Erick se na mě zmateně podíval.

Chvíli jsem nevěděl, kam s očima, než jsem se na černovláska mile usmál.

„To víš, že nerušíš, ty přece nikdy, tak pojď dál.” Kývl jsem na něj a ustoupil z dveří, aby Erick mohl projít dovnitř.

Ten ještě chvíli váhal, než přece jen vstoupil.

Zavřel jsem za Erickem dveře a počkal na něj v předsíni, až se zuje.

Půjčil jsem mu náhradní pantofle, rychle se kolem černovláska prosmýkl a co nejrychleji jsem se snažil dojít do obýváku a schovat tu injekci.

Moc dobře jsem věděl, jak Erick tenhle můj malý zlozvyk nesnáší a tohle by ho jen zbytečně rozzlobilo.

Opatrně jsem si zasunul injekci do rukávu od košile, právě v čas, když se za mnou objevil Erick, obtočil mi ruce kolem pasu a zezadu se ke mně přitiskl.

Úplně jsem ztuhl, ne že by se mi černovláskova přítomnost nezamlouvala, ale bál jsem se, že by mi mohl přijít na tu jehlu.

Erick ale neztrácel čas a začal mi motýlími polibky zasypávat krk a šíji.

Z pootevřených rtů mi unikl tichý slastný sten.

Na poslední chvíli jsem se od černovláska odtáhl.

„Já… musím do kuchyně, nechal jsem zapnutý sporák.” Plácl jsem první věc, která mě napadla a než stačil Erick cokoli namítnout, byl už jsem pryč.

Rychlým krokem jsem došel do kuchyně a okamžitě za sebou zavřel dveře, o které jsem se vzápětí opřel a prudce oddechoval.

,To bylo o fous.’ Pomyslel jsem si.

Přešel jsem hlouběji do kuchyně, a opatrně si z pod rukávu vyndal injekci.

Rozepnul jsem si knoflíčky na pravém rukávu a vyhrnul ho.

Párkrát jsem s rukou zacvičil, abych lépe viděl žílu, než jsem do ní zabodl jehlu a vstříkl si její obsah do žil.

Téměř jsem cítil, jak mi droga proudí žilami.

Požitkářsky jsem přivřel oči a lehce zaklonil hlavu.

„Slíbil jsi, že s tím přestaneš.” Ozval se za mnou vyčítavě černovlásek.

Vylekaně jsem se na něj otočil, nechtěl jsem, aby mě viděl, když si to svinstvo beru, vlastně nechci, aby mě při tom viděl kdokoli.

Ztrápeně jsem si povzdechl a protočil oči v sloup.

„Slíbil a taky to hodlám dodržet, jen musíš pochopit, že to nejde tak rychle, víš?” v tu chvíli jsem si nebyl jistý tím, jestli skutečně přesvědčuji svého přítele nebo sám sebe.

Erick sklopil svoje smaragdově zelené oči k zemi.

Využil jsem jeho nepozornosti a rychle jsem vyhodil použitou jehlu do koše.

Černovlásek překvapeně vzhlédl až ve chvíli, když jsem ho opatrně objal.

„Vždyť jsem ti přece slíbil, že s tím přestanu, tak s tím přestanu, věř mi.” Pošeptal jsem mu smyslně do ouška a lehce prsty pročísl jeho uhlově černé vlasy, které měl až neuvěřitelně jemné.

Erick se ke mně víc přitiskl a složil mi hlavu na rameno.

„Slibuješ.” Špitnul za chvíli tak, že jsem ho sotva slyšel.

S úsměvem jsem se naklonil k těm svůdným plným rtům a s chutí jsem se pustil do jejich plenění.

„Slibuju.” Přikývl jsem a vpíjel se do jeho omámeného pohledu.

„Tak dobře.” Stvrdil mi svou odpověď dalším sladkým polibkem.

*                     *                                    *                                    *

Kdybych tě tenkrát poslechl, nejspíš bys tady teď nadšeně pobíhal a dělal si seznam, co všechno budeme muset nakoupit, aby to tady bylo co nejvíc útulné.

Nikdy mě podobné věci nelákaly, vlastně jsem tohle nakupování všelijakých serepetiček a nepotřebných kravinek ze srdce nenáviděl, ale miloval jsem pozorovat tě, jak ti při tom všem vždy v očích září ty nadšené jiskřičky.

now that I know what I’m without
you can't just leave me
breathe into me and make me real
bring me to life

(Wake me up)
Wake me up inside
(I can’t wake up)
Wake me up inside
(Save me)
call my name and save me from the dark
(Wake me up)
bid my blood to run
(I can’t wake up)
before I come undone
(Save me)
save me from the nothing I’ve become

Bring me to life
(I've been living a lie, there's nothing inside)
Bring me to life

 
*                     *                               *                                   *

Dravě jsem líbal černovláskovy rty a při tom jsem ho pomalu naváděl do ložnice.

Erickovi to očividně vůbec nevadilo, jelikož mi už cestou rozepínal malé knoflíčky mé bílé košile.

Na rtech se mi mezi polibky usadil potěšený úsměv.

V ložnici jsem svého miláčka položil na postel a bez váhání z něj začal stahovat veškeré oblečení, přičemž jsem ho samozřejmě nepřestával líbat.

Erick mi polibky vášnivě oplácel a i on se vytrvale snažil rozepnout mi košili.

Když se mi povedlo svléknout mu tričko, hodil knoflíčky mé košile za hlavu a jedním trhnutím ji rozepnul, tak že bílé knoflíčky se rozlétly po celém pokoji.

„Nějaký nedočkavý.” Popíchl jsem černovláska pode mnou, a jemně mu skousl ušní lalůček.

„Chci tě, strašně moc.” Zašeptal mi smyslně do ouška, přičemž ze mě svlékl košili.

Pousmál jsem se.

„Já tebe taky.” Oplatil jsem mu stejnou mincí a začal jsem mapovat polibky jeho bledý krk a šíji.

Přesně už jsem věděl, kde má na krku citlivá místa, kterým jsem se obzvlášť pečlivě věnoval, čímž jsem si vysloužil černovláskovo slastné sténání.

Lehce mi vpletl své štíhlé prsty do dlouhých blond vlasů a druhou rukou mi přejížděl po zádech.

Když už se Erickovi na krku začaly objevovat malé červené flíčky, přesunul jsem se trochu níž na jeho nahou hruď.

Jazykem jsem nejdřív obkroužil jednu bradavku, kterou jsem vzápětí vsál a jemně skousl.

To samé čekalo i druhou bradavku, které se zatím se stejnou péčí věnovala moje ruka.

Černovláskovi se přes pootevřené rty draly další slastné steny a vzdechy, které už nebyl schopný potlačovat.

Volnou rukou jsem přejížděl po Erickově plochém bříšku až k jeho poklopci, kde se mu pod kalhotami rýsovala malá vyboulenina.

Párkrát jsem po ní lehce přejel dlaní, než jsem se zručnými prsty pustil do rozepínání poklopce černých kalhot, které měl ještě na sobě.

Erickovi se z úst vydral další hlasitý sten, když ucítil mou ruku na své chloubě.

Po chvíli mi už ale přestaly stačit jen vášnivé polibky a žhavé doteky, chtěl jsem víc, chtěl jsem ho celého, chtěl jsem být v něm, cítit ho kolem sebe, cítit jak se svíjí pod mými doteky, jak slastí křičí mé jméno, jak prosí o víc…

Ten chtíč byl nepopsatelný a já měl pocit, že když ho včas neukojím, tak asi exploduji.

Přesunul jsem se z černovláskovi hrudi mezi jeho nohy a jedním táhlým pohybem jsem svého milence zbavil kalhot i spodního prádla, čímž se mi naskytl pohled na Erickův, teď už plně ztopořený penis.

Poté jsem si svlékl kalhoty i s boxerkami, jelikož ni začínaly být dost těsné.

Sklonil jsem se k černovláskovu údu a Erick tiše zavrněl, když jeho chloubu ovanul můj horký dech.

S úsměvem jsem se sklonil k černovláskově klínu a jazykem jsem přejel po celé jeho délce, než jsem ho celého vložil do úst.

Erick sevřel v pěsti prostěradlo a skousl si spodní ret, aby hlasitě nevykřikl, jakou slast mu ten jeden

dotek způsobil.

Tak, jako jsem si před chvílí hrál s jeho bradavkami, jsem teď věnoval stejnou péči jeho naběhlému údu.

Nenechavým jazykem jsem přejížděl po celé jeho délce od kořene až po žalud, který jsem lehce skousl a poraněné místečko ihned ošetřil jazykem.

Erick mezi tím dál v rukou drtil bílé prostěradlo a hlasité steny, jenž mu vycházely se rtů už se ani nepokoušel jakkoli utlumit.

„Joshuo… pro-prosím…” sténal tiše černovlásek.

„Ano, o co prosíš, Ericku?” zeptal jsem se, když jsem několikrát políbil jeho úd.

„…já, chci tě…chci tě v sobě…” tiše zasténal černovlásek a na důkaz svých slov ještě víc roztáhl nohy, abych k němu měl lepší přístup.

Pousmál jsem se, natáhl se k nočnímu stolku, který byl hned vedle postele a z šuplíku jsem vyndal tubu lubrikačního gelu.

Odšrouboval jsem víčko a část gelu si vymáčkl do dlaně.

Tubu jsem pak prozatím odložil zpět na stolek a důkladně jsem si gelem potřel tři prsty.

Znovu jsem se sklonil k Erickovi a vášnivě začal líbat jeho rty, načež jsem do něj opatrně pronikl jedním prstem, kterým jsem v něm vzápětí začal pohybovat.

Černovlásek mi polibky s dravostí oplácel, přičemž mé rty tlumily jeho slastné steny.

Zanedlouho jsem k prvnímu přidal i druhý a po chvíli i třetí.

Erickovi naskočila husí kůže a slastně zaskřípal zuby, když jsem jedním prstem uvnitř něj zavadil o malou uzlinku.

Když jsem usoudil, že už je Erick připravený na můj vpád vytáhl jsem z něj své prsty a znovu se natáhl pro tubu s gelem.

Vymáčkl jsem si do ruky další gel, který jsem si rozetřel po celé délce svého penisu.

Erick ještě víc roztáhl nohy, aby na mě lépe viděl a zhluboka dýchal, jak se snažil zklidnit zrychlený dech.

Chytil jsem ho za boky a pomalu do něj začal pronikat.

Oba jsme hlasitě zavzdychali, když jsem do něj na poslední příraz celý pronikl.

Nějaký čas jsme jen nečinně leželi a něžně se líbali, aby si Erick zvykl na moji přítomnost.

Čím déle jsme se ale líbali, tím těžší bylo tady jen tak ležet a téměř se nehýbat, abych černovláskovi nezpůsobil bolest.

Erick ale vypadal, že on už čekat nevydrží, když se ke mně těsně přitiskl a prudce proti mně přirazil.

Znovu jsme vzrušeně zasténali a já začal proti černovláskovi přirážet, nejdřív pomaleji ale jak se naše touha a vášeň zvyšovaly, přirážel jsem rychleji a divočeji.

Když jsem ucítil, že se blížím k vrcholu, jednou rukou jsem chytil Erickův úd a dráždil ho ve stejném tempu, jako jsem přirážel.

Stačilo už jen několik přírazů a černovláskovi se z úst vydral slastný sten spolu s mým jménem.

V tutéž chvíli jsem s výkřikem vyvrcholil i já do Ericka a poté se na něj vyčerpaně svalil.

„Bylo to nádherný.” Zašeptal mi ještě Erick spokojeně do ouška, než jsme ve vzájemném obětí nerušeně usínali.

*                            *                                    *                                 *

Měl jsem tě tenkrát poslechnout, teď už to vím, ale taky jsem jen člověk, který občas chybuje.

Můj problém ale je, že si svou chybu uvědomím, až když už je pozdě a pak mi nezbývá nic jiného, než platit za své zbytečné chyby.

frozen inside without your touch without your love darling

only you are the life among the dead

all this time I can't believe I couldn't see
kept in the dark but you were there in front of me
I’ve been sleeping a thousand years it seems
got to open my eyes to everything
without a thought without a voice without a soul
don't let me die here
there must be something more
bring me to life

 
*                            *                                    *                                 *

Bylo mi hrozně, měl jsem apsťák a potřeboval jsem si, co nejdřív píchnout další dávku jinak se asi zblázním.

Rozrazil jsem dveře svého bytu a rychle, aniž bych se namáhal s přezouváním, jsem proběhl předsíní a obývákem do ložnice, kde jsem měl v prádelníku schované poslední injekce s drogou.

Napůl šílený bolestí a nevolností z nedostatku drogy jsem vtrhl do ložnice a začal se prohrabávat v šuplíkách, kde jsem měl jehly schované.

Bohužel, i když jsem vyházel celý šatník injekce, jakoby se propadly do země a já je nemohl nikde najít.

„Hledáš tohle?” ozval se za mnou známý hlas.

Prudce jsem se otočil a můj skelný pohled se zabodl do drobného černovlasého mladíka, který stál ve dveřích a v ruce svíral jednu z mých injekcí.

„Ericku… dej mi tu injekci!” snažil jsem se mluvit klidně, ale moc se mi to nedařilo.

„Ne!” zvýšil hlas černovlásek a na tváři se mu objevil odhodlaný výraz.

„Dej mi ksakru tu injekci!” hystericky jsem na něj zařval, a z pod opasku si vytáhl pistoli.

„Řekl jsem ne, slíbils mi, že s tím přestaneš, copak nevidíš, jak tě ta droga pomalu ničí, tohle přece nejsi ty!” smutně sledoval můj rozzuřený výraz, rozhodnutý za žádnou cenu neustoupit.

„Jediný, kdo mě ničí jsi ty a ty tvoje řeči o tom, jak to se mnou myslíš dobře!

Já se o sebe dokážu postarat sám, rozumíš mi, a nikoho dalšího už nepotřebuju!

Tak mi do prdele vrať ten fet!” všechno se semnou točilo, jako na kolotoči, pořádně jsem ani nevěděl, kde to vlastně jsem a co říkám, moje tělo i mysl chtěly jediné.

Musel jsem si tu drogu vzít za každou cenu, jinak se snad zblázním.

Na čele mi vyrazil studený pot.

Omámený bolestí a nevolností jsem nenávistně probodával pohledem černovláska, který pořád nehybně stál ve dveřích, a ze smaragdově zelených očí mu stékaly slzy.

„Je mi líto, ale tohle,” poukázal na injekční stříkačku, kterou pevně svíral v dlani, „ti dát nemůžu.” Pronesl smutně a záporně zakroutil hlavou.

Byl jsem bez sebe vzteky a ze zoufalství jsem na Ericka namířil zbraň, kterou jsem vzápětí i odjistil.

„Naposledy, ti říkám, abys mi vrátil tu injekci!” znovu jsem se na černovláska rozkřičel.

„Ne-…” nedořekl větu Erick, když se ozval výstřel a černovlásek se bezvládně sesunul k zemi.

Jako ve zpomaleném filmu jsem se díval, jak se na Erickově bílém tričku pomalu zvětšuje rudá skvrna v místě, kde se nachází srdce.

Zbraň mi vypadla z ruky a já vnímal jen tu malou injekci, která bezpečně ležela v černovláskově ruce.

Rychle jsem si vyhrnul rukáv a nešetrně jsem si vpíchl celý obsah injekce do žíly.

Slast a uvolnění, které se mi po vpíchnutí drogy rozlilo po těle, bylo úžasné, zase jsem na několik hodin byl schopný vnímat svět a to, co se okolo mě děje.

Tento příjemný pocit, ale rychle zmizel a nahradilo ho zděšení, když mi pohled padl na Ericka, ležícího na zemi v obrovské kaluži krve.

Nohy se mi podlomily a já padl na kolena vedle černovláskova bezvládného těla.

„E-Ericku… !” hlas se mi zadrhl v hrdle, když jsem k němu po čtyřech dolezl a snažil se mu na krku nahmatat tep.

„No tak, Ericku, miláčku, prober se… prosím.” Křičel jsem a bezhlavě třásl s černovláskovým tělem.

K ničemu to ale nebylo, Erick dál jen bezvládně ležel na zemi v kaluži vlastní krve a nikdo už mu nemohl pomoci.

„Co jsem to jenom provedl!?” zděšeně jsem zašeptal a třesoucím prstem jsem obkroužil konturu černovláskových blednoucích rtů.

Oči se mi začaly zalévat slzami, které dopadaly na Erickovy bledé tváře.

„Já… odpusť mi to miláčku, prosím odpusť mi…” tiše jsem vzlykal s vychládajícím tělem svého milence v náruči.

Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky.

 Jak jsem mohl udělat něco takového, jak to, že mě ta droga tak ovládá, vždyť je to jen jakási bílá tekutina nebo prášek, jak něco takového vůbec může mýt takovou sílu?

V tu chvíli jsem nad tím, ale nechtěl přemýšlet, chtěl jsem být jenom s ním, aspoň chvíli.

Nastalé ticho ale najednou prolomilo hlasité houkání blížící se policejní sirény.

Někdo ze sousedů nejspíš zaslechl ten výstřel a zavolal na policii.

Zpanikařil jsem, nechtěl jsem do vězení, a kdybych tady zůstal, je více než jasné, že bych skončil právě tam, ale nechtěl jsem tady Ericka jen tak nechat, nezasloužil si to.

Měl jsem svědomí rozpolcené na dvě části, které teď mezi sebou sváděly nelítostný souboj.

Vězení jsem se bál více než čehokoliv jiného, bylo mi jasné, že bez peněz jsem ve vězení odepsanej hned první den a bez drogy bych se tam nejspíš zbláznil.

Ale když teď uteču, nejspíš už budu utíkat po zbytek svého života, a co to vlastně bude za život, když jsem právě zabil jediného člověka, který mě miloval.

Sirény bylo slyšet blíž a blíž, nakonec jsem se rozhodl.

V hlavě jsem měl v tu chvíli jen jedno, co nejrychleji se odtud dostat, než sem dorazí policie.

*                         *                               *                               *
Z oka mi stekla jedna jediná slza.

„Tohle jsem přece nikdy nechtěl!” sklouzne mi ztrápeně ze rtů a oči se mi začaly zalévat slzami.

Zhnuseně se rozhlédnu po místnosti, ve které se nacházím, nenávidím to tady, celý tenhle pokoj, celý dům a s ním i celý svět, stejně jako tu drogu, která mi vzala Ericka.

Byl jsem tenkrát srab a dodnes toho lituju.

Už půl roku úspěšně unikám policii, jenž mě stíhá za vraždu prvního stupně, ale už mi dochází síly.

Nejdřív jsem si myslel, že časem na Ericka zapomenu, ale je to čím dál tím horší a já na něj nemůžu přestat myslet, aniž bych si nepřestal vyčítat jeho smrt.

Měl jsem tenkrát zemřít společně s Erickem, ale to bych to měl až moc jednoduché.

Až teď jsem pochopil, že poslední půlrok mého života byl jen trestem za to, co jsem mu provedl.

Trestem, který jsem si odpykal a konečně můžu jít za ním.

Natáhl jsem ruku a ze země si vzal svojí poslední injekci plnou bílé tekutiny.

Líně jsem si vyhrnul špinavý, vytahaný rukáv, několikrát zacvičil rukou a vpíchl si do žil tolik drogy jako snad ještě nikdy.

Účinky se dostavily okamžitě.

Najednou mi bylo tak dobře, jakoby všechny moje starosti zůstaly tady na zemi a já se vznášel vysoko nad nimi.

Jen okrajově jsem vnímal houkání policejních sirén, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.

Cítil jsem, jak moje tělo začíná slábnout.
Ztěžka se mi dýchalo a i víčka se mi začínaly klížit.

Po chvíli už jsem byl tak slabý, že jsem v ruce neudržel ani tu prázdnou injekci, která s tichým cinknutím dopadla na dřevěnou podlahu.

„Už brzy budeme zase spolu Ericku…” tiše mi splynulo ze rtů, než se mi oči zavřely už napořád a ruka bezvládně přepadla přes okraj pohovky.

(Wake me up)
Wake me up inside
(I can’t wake up)
Wake me up inside
(Save me)
call my name and save me from the dark
(Wake me up)
bid my blood to run
(I can’t wake up)
before I come undone
(Save me)
save me from the nothing I’ve become

(Bring me to life)
I’ve been living a lie, there’s nothing inside
(Bring me to life)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

=))

(Tyky, 8. 8. 2010 21:09)

Jéé krásný, jsem si i pustila tu písničku , krásně to k tomu ladí. Jsem upustila i něakou tu zlzičku=))

Otázka?

(Zuza, 23. 2. 2010 21:08)

Myslíš, že Eric by chtěl, aby s ním Joshua byl i po smrti? Mě někdo zabít (i kdybych do něj byla doopravdy zamilovaná, jako oni dva do sebe byli) tak bych mu to, že mě zabil jenom kvůli droze neodpustila. Taky se mi nelíbilo, že se Joshua nepřiznal policajtům, a že když si píchal poslední dávku, tak že si byl tak jistý tím, že na něj Eric někde "v nebi" čeká, a počítá s ním. Joshua si Erica vůbec nezasloužil, a jestli se nějakým nedopatřením dostal do nebe, doufám, že se na něj Eric vybodl.

Krásne...

(Aiko (finaldestination.blog.cz), 18. 2. 2010 18:59)

Tento komentár som už písala aj u Amami, ale pridám ho aj sem :

Toto, bola nádherná poviedka. Síce veľmi smutná od polovice, ale myslím, že treba písať aj o takýchto veciach, pretože toto sa skutočne deje a ľudia by to nemali len tak prehliadať...
P. S.: Veľmi krásne

Wow,to ani inak nejde

(Haku, 15. 2. 2010 21:59)

Sa mi velmo lubila,aj ked bola taka smutna.

Moc hezké

(Chiki (chki-chan.estranky.cz), 14. 2. 2010 15:26)

Páni... to bylo krásné... hrozně se mi to líbilo... mám rád smutné povídky a tahle se mi fakt líbila :)

 

 

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA