Série Temní andělé 10.díl
Kap 10.
Nechtěl jsem, aby mě ještě někdy líbal, ale nemohl jsem se ho zbavit.
Byl už jsem přímo zoufalý, když se na mě Fabian začal ještě víc tisknout.
Bylo mi z toho špatně a měl jsem co dělat, abych potlačil dávivý reflex.
Málem jsem se neudržel a tak jsem ho vší silou kousl do jazyka.
To zabralo, stříbrnovlásek se ode mě prudce odtáhl a dlaněmi si zakryl ústa.
„Někdy se prostě dá udělat i výjimka.” Snažil jsem se o výhružný tón a ze rtů mi stékaly slabé pramínky karmínové krve.
Když jsem viděl jeho zaskočený výraz, neudržel jsem se a rty se mi zkroutily do posměšného úšklebku.
To Fabiana vytočilo, napřáhl se a než jsem stihl jakkoli zareagovat vrazil mi vší silou pěstí.
Nečekal jsem to a jeho rána byla tak silná, že po mě ve zdi zůstala poměrně velká díra.
„Tss prý hrabě, jsi normální ubožák a zůstaneš můj.” Prskl povýšeně a rázoval si to chodbou pryč.
Já zůstal zmoženě ležet na zemi, opřený o zeď a rukou si třel bolavé místo na tváři, kam mě Fabian uhodil.
Probudil jsem se až kolem poledne, ta cesta sem, mě zmohla víc, než jsem myslel.
Vstal jsem z dost staré dřevěné postele, došel k oknu a roztáhl závěsy.
Vždycky jsem si myslel, že Anglie se svou sychravostí a pošmourností nevyrovná skoro žádné jiné zemi, ovšem Transylvánie mě přesvědčila právě o opaku.
Nasvědčovaly tomu těžké černé mraky a lehce zvedající se vítr, který pročesával koruny stromů.
,Tahle země je snad ještě horší než celá Anglie.’ Pomyslím si, když mi náhle zakručelo v břiše.
Na rtech se mi usadil lehký úsměv a já došel k malému nočnímu stolku, kde ležel telefon.
Ze sluchátka se okamžitě ozval dívčí hlas s přáním dobrého dne.
„Dobrý, mohl bych prosím vás požádat o něco k snídani?” oplatil jsem pozdrav a požádal o snídani.
„Jistěže, nechám vám to poslat na pokoj, ano?” souhlasila recepční okamžitě.
Protáhl jsem se a hned na to začal hledat v kufru nějaké to oblečení.
Akorát jsem vyházel z koupelny, když mi někdo zaklepal na dveře.
Zapínajíc si poslední knoflíčky černé košile jsem šel otevřít.
Na sobě měla černou uniformu, která se skládala z černých silonek, stejnobarevné sukně, bílé blůzky a černé vesty s vyšitým logem hotelu.
Hnědé, sem tam šedivějící, vlasy měla stažené do pevného copu.
„Děkuji.” Odpověděl jsem a ještě než žena odešla, vtiskl jsem jí do dlaně spropitné.
Zavřel jsem za ní dveře a podíval se na jídelní vozík, co že to mám vlastně k snídani.
Na tácech tam bylo různé pečivo, kousek vedle leželo máslo, marmeláda, šunka, sýr a úplně na kraji na talířích, ovoce.
Poslední věci na vozíku byly dvě konvičky, které stály až za jedním talířem s ovocem.
Podle vůně jsem rozeznal, že jedna je s kávou a druhá s ovocným čajem.
Po pozdní snídani jsem opět zavolal na recepci, aby si někdo přišel pro vozík s nádobím.
Podíval jsem se z okna, vypadalo to, že nakonec přeci jen nebude pršet, i když pod mrakem bylo pořád.
Předem jsem si tečkami označil místo, kde by údajně mělo být sídlo onoho vládce a pár dalších orientačních bodů.
Přece jen, když jsem tady byl posledně, měl jsem to o dost jednodušší.
Zabít toho anglického ňoumu, bylo až neuvěřitelně primitivní.
O tomhle “novém” hraběti jsem nevěděl vůbec nic, ani jak vypadá, natož co je vlastně zač.
Bylo neprofesionální a dost nebezpečné, že jsem souhlasil s takovýmhle úkolem, když jsem o své budoucí oběti nevěděl téměř nic.
Z tašky jsem ještě vytáhl černou koženou bundu, vzal si klíče od pokoje a vyrazil.
U recepce jsem ještě pozdravil modrovlasou dívku a opustil hotel.
Chladný vítr mě okamžitě začal šlehat do tváří, až mi do očí samovolně vhrkly slzy.
Ukazováčkem jsem si setřel slzy, které si vynutily cestu napovrch.
Podle mapy bych měl jít asi kilometr na západ a pak se uvidí.
Ruce jsem si zastrčil hluboko do kapes, aby mi na ně nebyla zima.
Trochu jsem se divil, když cesta, která mě měla dovést k hraběcímu sídlu, nevedla přes město, ale stáčela se okolo města a mířila k černému lesu až vysoko do hor.
Seděl jsem ve svém oblíbeném křesle naproti velikému oknu, sledoval, jak si vítr pohrává s jednotlivými stébly trávy na mých pozemcích.
V ruce jsem držel sklenku s červeným vínem, ze které jsem občas upíjel.
Byl jsem tak zažraný do myšlenek, jak se zbavit Fabiana, že jsem ani neslyšel zaklepání na dveře.
„Klepal jsem, pane, ale nikdo se neozýval.” Pronesl omluvným tónem a pro jistotu se poklonil.
Tohle mi stačí, tu láhev už můžeš odnést.” Kývl jsem směrem k lahvi ze zeleného skla, stojící na mém pracovním stole.
Albert tedy sebral lahev a chystal se odejít, když si všiml, že mám dost ošklivě natrhlý spodní ret.
„Ne, není třeba, děkuji.” Odpověděl jsem a dál si svého sluhy nevšímal.
,Musím něco vymyslet a zbavit se toho namyšlenýho parchanta jednou pro vždy.’ Přímo jsem v duchu křičel.
Komentáře
Přehled komentářů
super povídka,tímhle by ses mohla živit
suprový
(Ebika, 22. 5. 2010 1:05)
Nádhera vidím, že se vyplatilo počkat si tak dlouho:-D
...ehe teda já mám co, říkat, že?
Už dlouho mám takovýho tucha, ducha co mě straší, mno nechám se překvapit jak to bude dál.
A hezky toho Faviana přismaž, třeba na sluníčku nebo solárku, mě by to nevadilo:D, Nebo ho klidně připeč planometem, to by bylo ještě lepší...
Njn sryn a honem šupem pokráčko už se ho nemůžu dočkat vždycky to napíšeš tak napínavě a potom...
Moje oblíbená neoblíbena slova Tu be continute...
CO? Jo vím moc kecám prostě bylo to bombastický a rychle dáááál!
Ale vazne...
(Haku, 16. 5. 2010 19:07)...Ja toho Fabiana fakt nemusim,je mi spatne z jeho sebeckosti,ale bojim sa o Sebastiana s Aronom..ked sa dozvie co spolu mali.A som zvedava ako zareaguju ked sa znovu stretnu,Aron by zasluzil...zato,ze sa tak pokradme vyparil.Juj,tesim na dalsiu.
Nadpis
(Lilith-sama, 15. 5. 2010 19:39)Neviem prečo, ale mám taký pocit, že to ten Fabián ešte riadne ale že fááákt riadne zamotá. A ešte mám taký jeden malý vtieravý pocit, že by sa už Sebastián s Aaronom mohli konečne stretnúť. Nemyslíš si, Kuraiko-san? Ale no nič no. Nechám to na teba. Kapitola skvelá!
:-***
(TeresV:), 15. 5. 2010 14:30)Ano ano zbav se ho... to je takový debit ten fabian, já bych ho asi zabila fakt!:))) super kapča... doufám, že další bude brzo!!:D
fantastický
(kelina, 15. 11. 2010 22:11)