Série Temní andělé 11.díl
Kap 11.
Ozvalo se tiché křupnutí a má dlaň byla najednou plná malých skleněných střepů, zbarvených do ruda od červeného vína.
Štvalo mě Fabianovo chování a jen tyto střepy jsou důkazem mé zloby.
Naklonil jsem ruku a všechny střepy i se zbytkem červeného vína jsem nechal spadnout na těžký perský koberec.
Ukazováčkem pravé ruky jsem si přejížděl přes otékající spodní ret.
Už skoro hodinu jsem se trmácel lesem, připadalo mi téměř nemožné, aby v téhle pustině někdo bydlel, ale podle mapy jsem byl teprve v polovině cesty a les vůbec nevypadal, že by měl co nejdřív končit.
Rozhodl jsem se udělat si malou pauzu a ještě jednou překontrolovat své údaje, když v tom začalo pršet.
Chvíli jsem čekal pod jedním velkým stromem, kterými byla cesta lemována.
Myslel jsem si, že třeba pršet přestane, ale bylo tomu spíše naopak a ještě více se rozpršelo.
Nakonec jsem to vzdal a vydal se po cestě zpátky do městečka k hotelu.
Celý promrzlý jsem se došoural do svého pokoje, kde jsem ze sebe okamžitě shodil promáčené oblečení, rychle si vlezl do sprchy a pustil na sebe horkou vodu.
S blaženým výrazem jsem si užíval, jak na mé prokřehlé tělo dopadají kapky příjemně teplé vody, a laská mi prochladlou pokožku.
Až po půlhodině jsem vypnul vodu a zachumlaný v bílém županu jsem opustil koupelnu.
Sebral jsem ze země promáčené oblečení a odnesl ho do koupelny, kde jsem ho rozvěsil na malý sušák.
Z menší černé tašky jsem vytáhl notebook, s kterým jsem si vlezl do nádherně ustlané postele.
Otevřel jsem si notebook, a zatímco se zapínal, naklonil jsem se pro telefon a zavolal na recepci.
Nestačil jsem ještě ani otevřít svou emailovou adresu, když mi někdo klepal na dveře.
Do pokoje mi vešla ta samá starší žena, která mi před několika hodinami přinesla pozdní snídani.
Tentokrát s sebou měla jen tác s lahví červeného vína a jednou sklenicí.
Žena jen kývla a postavila láhev se skleničkou na dřevěnou desku stolu, jen kousek od telefonu.
Otevřel jsem si svou emailovou adresu a jen tak letmo přejížděl očima po nových zprávách, všechno to trvalo jen nepatrnou chvíli, a když jsem pak zvedl hlavu, abych ženě poděkoval, byla už pryč.
„Divná země.” Řekl jsem si pro sebe a nechápavě kroutil hlavou.
Láhev už byla otevřená a tak jsem si do skleničky nalil trochu vína.
Začal jsem pročítat nejrůznější nabídky s různě vysokým cenami a k tomu sem, tam upíjel víno.
Bylo to až neuvěřitelné, kolik nabídek typu, zabijte toho a toho se na mém emailu nastřádalo.
Když jsem konečně přečetl a odpověděl na všechny nové objednávky, zjistil jsem, že mi to trvalo celou hodinu.
Dopil jsem zbytek vína, který byl ve skleničce, když jsem jí pak prázdnou pokládal na stolek, pohledem jsem zavadil o láhev z tmavého skla.
Trochu jsem se podivil, že jsem vypil jen necelou čtvrtinu láhve, ale nejspíš to tak bylo lepší.
Budu potřebovat mít čistou hlavu a splnit co nejrychleji svůj úkol.
A pak… bych mohl konečně vidět Samuela, třeba jen na chvíli ale chtěl bych ho ještě jednou vidět, chtěl bych vidět ty jeho nádherné hluboké modrofialové oči a znovu laskat jeho plné a smyslné rty.
Bohužel tady zůstává otázka, jestli mě Samuel vůbec chce vidět, možná to co jsme spolu před půl rokem prožili, bral jenom jako úlet nebo sex na jednu noc.
Zakroutil jsem hlavou, jako bych z ní chtěl tyhle myšlenky vysypat.
,Chovám se jako zabouchnutej puberťák, nemusí mě přece vidět, stačí, že já uvidím jeho a ono už se to nějak vyvrbí.’ Zauvažoval jsem v duchu nad svou situací.
„Už se začíná stmívat, měl bych si připravit věci na večer a do toho podivného sídla, pojedu raději autem.” Plánoval jsem nahlas a vylezl z postele.
Ze své cestovní tašky jsem si vytáhl pracovní oděv, který se skládal z černých plátěných kalhot, stejnobarevného upnutého trika s dlouhým rukávem a černé bundy s neuvěřitelným množstvím všelijakých kapes.
Do kapes jsem si vložil věci, které nejspíš budu potřebovat jako například malou baterku, paklíč, nůž jsem si strčil do boty a nenápadnou pistoli zastrčil do koženého pouzdra pod bundou.
Na ruce jsem si ještě navlíkl kožené rukavice a mohl jsem vyrazit.
Nehybně jsem seděl v křesle a hleděl z okna kamsi do neznáma.
Nechal jsem své myšlenky volně plout a ani jsem si nevšiml, že už je noc.
Povzdechl jsem si a natáhl se na stůl pro malý zlatý zvoneček, na který jsem vzápětí zazvonil.
„Potřebujete něco, pane?” zeptal se, zůstal stát u dveří a čekal, než ho vyzvu, aby šel ke mně.
„Tohle by se mělo uklidit.” Pronesl jsem ledabyle a dál jen nečinně zíral ven.
Jediný můj pohyb byl natáhnutí ukazováčku směrem ke střepům na zemi.
Trochu se zděsil, když na bílém koberci spatřil poměrně velké rudé skvrny společně s několika střepy.
„Co se vám stalo, pane, nejste zraněný?” vychrlil na mě a bystrýma očima zkoumal mojí ruku, laxně visící přes opěrku křesla.
Ani jsem si neuvědomil, že mi na několika prstech zůstalo pár kapek vína, které stihlo během hodin zaschnout.
Jakmile to Albert zmerčil, uchopil moji ruku, roztáhl prsty a ukazováčkem mi přejížděl po dlani, jak hledal nějaké stopy pořezání.
„Vždyť je to jen od vína, Alberte.” Řekl jsem s lehkým úsměvem a vyprostil svou ruku z jeho sevření.
„Alberte?” ozval jsem se po chvíli mlčení, zatímco sluha sbíral střepy ze země.
„Ano pane?” okamžitě se narovnal.
„Odešel se někam najíst, nejspíš se vrátí až k ránu.” Pohotově odpověděl.
„To je dobře, děkuji, můžeš jít.” Poděkoval jsem a propustil ho.
Bylo už dost pozdě a v pokoji byla úplná tma, i když mám jako upír perfektní zrak, nebavilo mě pořád koukat do prázdna.
Zavřel jsem oči a jen poslouchal co se v mém doslechu děje.
Slyšel jsem, jak Albert ještě dělá nějakou práci v kuchyni, ale většina služebných už dávno spala.
Najednou jsem v chodbě v prvním patře zaslechl jakýsi šramot.
Nejdřív jsem si myslel, že to bude nejspíš jen myš, ale pak jsem zcela zřetelně zaslechl otevírání okna.
Zarazil jsem se, Fabian to být nemohl, ten chodí tak potichu, že ho ani můj dokonalý sluch nezaregistruje.
,Že by to byl zloděj?’ problesklo mi hlavou, ale hned vzápětí jsem si sám odpověděl.
,Kdo by byl tak hloupý a šel krást zrovna sem, z místních lidí by to neudělal nikdo, na to byli až moc pověrčiví a jen málo z nich vědělo, že to, co se o mě vykládá, nejsou jen báchorky, ale pravda.’
Zatímco jsem takhle uvažoval, neznámá osoba se potichu plížila po schodech do druhého patra.
Asi bych se té nevítané návštěvy měl zbavit co nejdřív, než se někomu něco stane.
Odhodlaně jsem tedy vstal z křesla a po tmě přešel pokojem až ke dveřím.
Tiše jsem otevřel a vydal se chodbou ke schodišti, po kterém sem neznámý stoupal.
Chodba byla jen lehce osvícena několika svíčkami, ale já přesto musel chvíli mít přivřené oči, aby si na to náhlé světlo moje oči zvykly.
Došel jsem téměř ke schodišti a stoupl si do jednoho z velkých stínů, které svíčky ze svícnů vrhaly.
Teď už stačilo jen počkat, až ke mně ten vetřelec sám přijde.
Všechny smysly jsem měl nastražené, ona osoba už byla tak blízko, že jsem mohl slyšet tlukot jejího srdce.
Bylo klidně a rozvážně, jakoby dotyčný přesně věděl, co tady pohledává a co musí udělat.
Trochu mě to zmátlo, rozeznával jsem pomalu jeho siluetu a tvář, když konečně vstoupil trochu víc na světlo.
Komentáře
Přehled komentářů
Jako vždycky nádherné ^^
---
(Satiras, 23. 5. 2010 22:17)Tak to jsem zvědavá jak se to vyvrbí :-) Uvidíme jak zareaguje Samuel až zjistí že ten jeho "zloděj" je vlastně Aaron. Nemužu se dočkat tahle povídka se mi asi líbí nejvíc na tomhle bloku takže budu ráda za co nejrychlejší pokráčko :-)
Nováček XD
(Illian, 23. 5. 2010 17:26)Páni, přečetla jsem to celé a musím říct, že je to skvělé :). Sice netuším jak jsem se sem proklikala, ale nelituji...
Anooo
(TeressV:), 23. 5. 2010 12:36)Juhu, určitě to bude Aaron.. konečně se potkají *nadšený výraz*:D
Hups!!
(Haku, 23. 5. 2010 11:20)Teraz to bude...ako by som to?..*asi drsne*,hlavne ked dvôjde na splnenie objednavky..netrpezlivo cakam co bude dalej.
Nadpis
(Lilith-sama, 22. 5. 2010 18:09)
Žeby??? No uvidíme, necháme sa prekvapiť. Kapitola krásna. Konečne tam už nie je Fabian. Liezol mi poriadne na nervy vrrrr.
.. :D
(Geluška, 2. 6. 2010 9:08)