Jdi na obsah Jdi na menu
 


Série Temní andělé 19. díl

4. 7. 2011

 Kap 19.

 
Jemně jsem se držel za hrdlo a v lehkém předklonu se stále ještě vytřeštěnýma očima jsem se snažil popadnout dech.
Po nějaké době se mi to konečně podařilo a tak jsem se rozhodl zvednout hlavu, abych viděl, jak je na tom Fabian.
Nepočítal jsem ale s tím, že jakmile na něm spočinu jenom pohledem, přistane mi na tváři pořádná facka, díky které jsem se téměř neudržel na nohou a málem spadl na Alberta, jenž byl stále v bezvědomí.
Usykl jsem bolestí, když jsem ucítil, jak se mi do citlivé pokožky na tváři zaryly i Fabianovy dlouhé nehty a bezpochyby po sobě zanechaly dost viditelnou stopu v podobě krvavých škrábanců.
„Ty jeden malej bastarde, tohle ti nedaruju!“ zlostně na mě křičel.
Já se v tom okamžiku zmohl jen na to, abych si hořící tvář zakryl chladnou dlaní.
Fabian si křečovitě svíral poraněné předloktí, ze kterého nyní vytékalo poměrně velké množství krve.
„To’s udělal schválně, moc dobře víš, co pro nás znamenají sluneční paprsky a že si tím pádem nemůžu sehnat žádnou krev z venku! V tom případě mi ale nezbývá nic jiného, než použít jednoho z tvých sloužících, nehodlám tady kvůli blbýmu slunci přijít o veškerou krev a zůstat úplně bez síly!“ prskal rozčíleně.
„Ale nemusíš mít strach, později si to s tebou ještě vyřídím, a jakmile bude zase šero, najdu a zabiju ten tvůj malý omyl.“ Oznámil mi ještě téměř s úsměvem, než se otočil a ve vteřině opustil můj pokoj.
Několik minut jsem tam jen tak nehnutě stál a téměř bez mrknutí oka pozoroval místo, kde ještě před chvílí stál ten stříbrnovlasý ďábel s tělem anděla.
Nakonec mi ale nohy vypověděly službu a já se musel opatrně posadit na okraj postele, jinak bych za dnešek skončil už po několikáté na zemi.
Jakmile jsem dosedl na postel, zatočil se semnou celý svět, hlava mě neuvěřitelně bolela, levou tvář jsem měl v jednom ohni a končetiny se zdály být z olova.
Ze všech sil jsem se snažil zůstat při vědomí, přece jen Fabianova poslední slova mi moc klidu nepřidala.
Bylo mi jasné, že odtud musím Aarona dostat co nejdřív, než slunce zase na dlouhou dobu zakryjí mraky.
Aaron zkrátka musel opustit toto sídlo a zemi za každou cenu, co nejdříve to bude možné, ani v nejmenším se mi nechtělo riskovat jeho život popřípadě mít na rukou jeho krev.
Na to jsem si ho až příliš oblíbil.
Díky tomu, že jsem se napil z Albertovi krve, mohl jsem teď vědět, kam přesně Aarona schoval.
S vynaložením veškerých sil, které mi ještě zbyly, jsem se opět postavil a tiše vyšel z pokoje.
Nemohl jsem přesně vycítit Fabianův pach, přece jen u upírů, je to něco jiného než u lidí, ti jsou cítit o dost snadněji.
Upír si na něco takového dává pozor, protože ví, čeho jsou ostatní jeho druhu schopni, lidé v dnešní době na upíry ani nevěří, tím pádem se nemají čeho obávat.
Trochu mě uklidnilo i to, že jsem nikde blízko v sídle necítil žádnou krev, což bylo dobré znamení toho, že se Fabian nachází nejspíš v odlehlejší části zámku.
Využil jsem příležitosti a nikým nezpozorován jsem vklouzl do postranní chodbičky určené pro služebnictvo, aby se nepletlo na hlavní chodbě, když přijedou hosté.
Jak nejrychleji jsem byl schopen, jsem procházel úzkou a temnou chodbičkou, kde se projevila jedna z těch mála výhod, když se z jednoho stane upír, aspoň jsem se nemusel zdržovat takovými maličkostmi, jako je hledání vypínače, protože díky svému dokonalému zraku jsem viděl perfektně i v naprosté tmě.
Kličkoval jsem spletitými chodbičkami, které se začínaly nepatrně svažovat.
Samozřejmě, také mě mohlo napadnout, že ho Albert ukryje zrovna tady, nikdo tady nebyl bezmála čtyřicet let, tedy aspoň myslím.
Přece jen, když už někdo „žije“ několik staletí začínají mu ty roky trochu splývat.
 Cestou se mi podařilo smést z nízkého stropu několik letitých pavučin, jež se mi nyní splétaly se světlými vlasy.
Prudce jsem zastavil před těžkými kovovými dveřmi, které rozhodně nevypadaly, že by se o ně nikdo celých čtyřicet let nestaral, zřejmě Albertova práce.
S velkou námahou a vypětím, téměř, veškerých zbylých sil se mi povedlo dveře částečně otevřít, tak abych se dokázal skulinou mezi nimi protáhnout bez sebemenších problémů.
Pohled mi nyní padl na neosvětlenou sklepní část mého zámku, ale já tuto místnost díky svým schopnostem mohl vidět, tak jasně, jako kdyby byla osvětlena nespočtem žhoucích loučí, stejně jako před lety.
Zámek, kdysi patřil mým rodičům a tento dnešní rádoby „sklep“, byl původně mučírnou.
Na rtech se mi samovolně usadil lehký úsměv, když mě náhle přepadly vzpomínky z dětství.
Jako malý, jsem sem chodil tajně pozorovat otce, při mučení svých obětí.
Strašně mě fascinovalo, jaký v nich dokázal vyvolat strach, jen tím, že přišel… nejspíš to bylo způsobeno tím, jak se dokázal neslyšně pohybovat, ne že by to jiným upírům dělalo problémy…
Můj otec si ale dost potrpěl na tom správném načasování, dokázal přesně vycítit pocity své oběti, někdy to až vyvolávalo dojem, že dokáže číst myšlenky.
Téměř neslyšně jsem si povzdechl, co bych za to dal, kdyby tu teď s matkou byli se mnou…
Podle Starších je prý zabili lovci, ale já mívám občas pocit, že to není zas až tak úplná pravda. Na to, aby se moji rodiče nechali jen tak chytit nějakým lovcem si dávali až moc velký pozor, nemohl to být jen tak někdo, osoba, která moje rodiče dostala, musela být mistrem ve svém oboru a i tak o tom dost pochybuji.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Elia, 22. 7. 2011 19:36)

dobrý diel, len tak dalej! ale nemusela by si nás napínať tak dlho :)

pěkné

(Mao, 4. 7. 2011 21:50)

Jsem ráda, že ses rozhodla napsat novou kapitolu. Vidím, žes přidala novou zápletku o záhadné smrti rodičů. Taky se mi moc líbí nový vzhled, pěkně se to tu projasnilo :)

 

 

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA