Série Temní andělé 1.díl
Rumunsko, Transylvánie, hrad hraběte Vlada III. - součastnost
Byl vlahý jarní večer a na sametově černé obloze se začínaly třpytit první hvězdy.
V tutéž chvíli také začínal ples, který se konal při příležitosti oznámení zasnoubení zdejší šlechtičny a jistého anglického hraběte.
Proto bylo dost zvláštní, že se ples konal zrovna zde, na hradě Transylvánkého hraběte Draculi, kterého se zdejší lidé obávají i tolik let po jeho smrti.
V sále právě zazněly první tóny Mozartovi Malé noční hudby s několika moderními prvky a prvních pár návštěvníků začalo tančit.
Před hlavními dveřmi, vedoucími právě do tohoto sálu, se na malý okamžik s povzdechnutím zastavil nějaký muž oblečený do černého obleku.
Měl černé sestříhané, nagelované vlasy s blond melírem, trochu ostřejší rysy a smyslné růžové rty.
Oči, černé stejně jako obloha se zlatými odlesky, zbytek obličeje kryla černá škraboška prošitá zlatou nití a ozdobená drobnými třpytivými flitry.
Znovu si tiše povzdechl a upřeně se zadíval na mohutné dveře před ním.
Jeho pohledu ovšem neunikli ani dva lokajové, kteří otevírali dveře nově příchozím hostům, jako byl on.
,Tak tohle přímo nesnáším, ještě že mám aspoň tu masku’, která byla na tomto plese povinná.
,Což znamená, že jednu věc už mám z krku a nemusím se starat o dostatečné maskování.
Zhluboka se nadechl a vykročil ke dveřím.
Lokajové přede mnou mi otevřeli velké dveře a já sebevědomě vešel do, již hlučného a osvětleného, sálu.
S úsměvem jsem si vzal od procházejícího číšníka skleničku šampaňského a rozhlédl se po zaplněném sále.
Kupodivu tady bylo víc lidí, než jsem si myslel.
,To mi ještě scházelo, hledat ho mezi všema těma snobama, kterých tu byl nespočet.’
Jak jsem se tak rozhlížel, koutkem oka jsem zavadil o něco bílého.
Natočil jsem hlavu víc doprava a pohled mi padl na jakousi osobu v bílém obleku.
Nevěděl jsem proč, ale najednou mě nohy neposlouchaly a táhly mě směrem k tomu mladíkovi v bílém.
Zastavil jsem se jen necelé dva metry od něj a pozoroval ho, jak upřeně hledí na stěnu, na které byl zobrazen výjev jakési bitvy.
„Je to úžasné nemyslíte, i když poněkud morbidní, jistě, ale i úžasné.” zaslechl jsem jeho tichá slova, i když jsem si nebyl tak jistý, jestli patří mně.
Mladík na mě otočil hlavu, přičemž mu spadl do tváře, zakryté škraboškou, pramínek světle hnědých skoro blond vlasů, usmál se a zopakoval svoje slova.
Tentokrát už jsem nepochyboval o tom, že jsou skutečně určená mně.
„Říkal jsem, že je to úžasné, i když poněkud morbidní ale i přesto úžasné, nemyslíte.” a upil trochu šampaňského, které držel v ruce.
„Omlouvám se, ale nějak mi pořád tak trochu uniká, o čem se to vlastně bavíme.” řekl jsem, protože jsem skutečně nevěděl, co může být tak úžasné a morbidní zároveň.
Upřeně jsem sledoval toho kluka, který se ted´ na mě usmíval ještě víc, měl trochu delší světlé vlasy, modrofialové oči zakryté za sněhově bílou škraboškou, prošívanou stříbrnou nití a zdobenou perleťovými flitry, malý rovný nosík, který též téměř zanikal pod škraboškou, a plné narůžovělé rtíky.
Trochu mě překvapily ty jeho jemné rysy a bledá pleť, která dodávala jeho vlasům tmavší odstín, než jaký doopravdy měly.
Bílé sako decentně zapnuté jen na dva knoflíky, též z perletě, tmavě modrá kravata tónující s bílou košilí a bílé upnuté kalhoty, přesně kopírující jeho štíhlou a dokonalou postavu.
„Vy asi nejste zdejší, že?” odpověděl na mou otázku otázkou.
„Proč myslíte?” tohle už mě moc nebaví, hrozně rád bych se chtěl něco dozvědět o tom tajemném bledém mladíkovi.
„Promiňte, nemohli bychom si raději tykat? Jmenuji se Samuel”, řekl s tím úsměvem a napřáhl ke mně svou pravou ruku.
Chvíli jsem váhal, nebyl jsem si tak moc jistý, jestli je nejlepší, už při mém povolání, říct zrovna tomuhle klukovi svoje jméno.
„Tak dobře, jmenuji se Aaron”, řekl jsem nakonec s úsměvem, když mu řeknu své druhé jméno tak je to vlastně jedno, nikdo ho nezná krom mých zesnulých rodičů.
Samuel se na mě jen pousmál a stiskl mou dlaň.
Trvalo to jen několik málo okamžiků, ale já cítil, jak mnou při jeho doteku proběhlo jakési příjemné mravenčení. Bylo mi tak zvláštně, že hned jak Samuel mou ruku pustil, zopakoval jsem pro jistotu svou otázku.
„Proč si myslíš, že nejsem odtud?”
„Asi nevíš, že oslava, která se zde právě koná, se koná na hradě nechvalně známého hraběte Draculi, na hradě, kde podle historiků zemřelo nespočet hostů tohoto hraběte.”
,Tak to mi v tom zmatku opravdu uniklo, no ale co popřít to můžu vždycky.’
„Zřejmě sis také nevšiml toho, jak se tomuto místu a mně ostatní hosté vyhýbají,” pronesl pořád s tím roztomilým úsměvem. Rozhlédl jsem se a až ted´ mi to došlo proč na mě všichni tak divně koukali, opravdu to vypadalo, že všichni přítomní hosté kromě mě se tomuto místu i tak okouzlujícímu chlapci pečlivě vyhýbají.
Zeptal jsem se s neskrývaným zájmem.
„I když už žijeme ve dvacátém prvním století, zde v Rumunsku jsou lidé stále ještě až příliš pověrčiví a o mně tu kolují opravdu zajímavé báchorky, například že jsem posedlý upířím hrabětem Draculou.
Tato stěna je jediná v celé zemi, na které je hrabě zobrazen.
Zabývám se historií a tak trochu i uměním, a proto jsem přímo uchvácen tímto obrazem, bohužel místní lidé z toho udělali posedlost.
Navíc se vedou řeči o tom, že je hrabě něco jako můj pra prapředek.
Ale vlastně je to tak lepší, aspoň mě nikdo neotravuje a já mám čas i klid na své umění.”
Po těchto slovech mi ho najednou přišlo strašně líto.
Byl mladý a krásný, ale lidé ho odsoudili dřív, než ho sami poznali, aniž by mu dali jen sebemenší šanci se bránit.
,Znáš ho sotva dvacet minut a už z něj děláš nejpoctivější stvoření na světě!?!’
Z rozjímání o Samuelově nevinnosti mě vytrhl až jeho hlas.
„Pokud ti to nebude vadit, rád bych popřál vše nejlepší zdejší budoucí hraběnce, dokud je její nastávající dostatečně daleko.”
„Ne to ne jen …,” po chvíli mi došel význam jeho slov, „… vlastně bych ti to mohl trochu usnadnit, slyšel jsem, že se hrabě zajímá o květiny a moc rád bych si s ním o tom popovídal mezi čtyřma očima,“ řekl jsem a snažil se při tom o nadšený tón hlasu, i když po pravdě se mi moc z jeho blízkosti nechtělo.
Ale zdálo se, že podle pobaveného výrazu v Samuelově tváři, se mi to nejspíš povedlo.
„Máš možnost.” řekl a kývl hlavou na opačnou stranu sálu, kde právě stál docela vysoký muž s poměrně dlouhými hnědými vlasy, jenž měl svázané černou sametovou stužkou, černou škraboškou přes oči, malým knírem, ve stejně černém obleku jako já a zamyšleně pozoroval osvětlenou noční zahradu.
„Dobře se bav.” pronesl ještě směrem ke mně.
„Ty taky.“ odpověděl jsem mu tiše a sledoval ho, jak vzpřímeně kráčí davem ke štíhlé dlouhovlasé brunetce v rudých večerních šatech a jemných saténových rukavičkách, dlouhých až nad lokty a se stejně rudou škraboškou zdobenou červenými korálky a ozdobnými drahými kameny.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím to vipadá dobře, uvidíme jak se ti povede další kapitola..
páni
(darknesska, 8. 4. 2010 17:03)páni to je chytlavé ^^ jsem docela zvědavá na další kapitoly, když už tahle si mě dokázala získat
:):):)
(Tery, 25. 12. 2009 10:32)wow krása..... pěkně to zaříná a tak sem zvědavá a další dílek:D
...
(Amami, 25. 12. 2009 8:30)no páni ďalší úžasný cyklus... už sa teším na jeho pokračovanie, nech to časom, dobre dopadne
KRÁSNÝ
(Isabella , 27. 6. 2014 16:22)