Jdi na obsah Jdi na menu
 


Série Temní andělé 2.díl

27. 1. 2010

Kap 2.

 

 

 
„Smím prosit o tanec?” ozval se za ní tak známý hlas.
S milým úsměvem se na nově příchozího otočila.

„Proč jen o tanec?” optala se s jiskřičkami v čokoládových očích, ohraničených hustými řasami.

„Docela dost si troufáte, budoucí hraběnko!” dodal pobaveně s důrazem na poslední dvě slova mladík s bílou škraboškou.

„A proč by ne, já si to vdávání nevymyslela.” Odsekla brunetka pobouřeně.

Mladík přikývl a strčil si neposlušný pramen blond vlasů za ucho.

„Jistěže, ale je to výhodné pro celou zem.” Oponoval jí zamyšleně.

„Ale někteří si to nemyslí, myslíš si, že nevím jak se lidé proti tomu rozhodnutí bouří!

Že neznám ty báchorky o tom, jak strašná bude pomsta nejkrutějšího hraběte všech dob, když jeho země padne do rukou jeho úhlavního nepřítele!” málem hystericky vykřikla a skoro se jí z očí vyvalilo několik neposlušných slz beznaděje.

Samuel se nenápadně rozhlédl po jejich okolí, aby zjistil, jestli je někdo náhodou neposlouchá, pak stočil svůj modrofialový pohled zpět k brunetce.

„Nechtěla byste se raději odebrat někam do soukromí, není moc dobré probírat takovéhle věci na veřejnosti a zvlášť ne před tolika lidmi.” Zašeptal jí tiše do ouška, přičemž se i nenápadně otřel rty o dívčinu šíji.

Ta jen mlčky kývla, otočila se a nenápadně se vmísila do davů hostů, kterými jen ladně proklouzla a zapadla do postraních dveří, menšího salonku.

Samuel ji jen nezúčastněně následoval.

Ještě než za sebou zavřel dveře salonku, zkontroloval, zda je někdo nesledoval a jen koutkem oka zaznamenal to, jak se jeho neznámý nový přítel baví s hrabětem a nenápadně ho vede na zahradu.

,Sice nevím, co jsi zač, ale děkuji ti za dokonalé odvedení pozornosti, Aarone.’  Pousmál se pro sebe a zavřel za sebou dveře.

Otočil se čelem do místnosti a pohledem přelétl celý salonek.

Na levé straně bylo několik velkých zdobených oken s rudými těžkými sametovými závěsy až na zem, které vedly na malý balkon s překrásným výhledem na noční osvětlenou zahradu.

Vedlejší stěna byla zdobena velkými starobylými gobelíny s výjevy z dob vlády různých panovníků, kteří na tomto hradě, kdy vládly.

Přes celou další stěnu se od podlahy až ke stropu rozprostírala obrovská knihovna s knihami nejrůznějších velikostí a barev.

Na poslední stěně bylo několik obrazů, jenž, ladily s výzdobou salonku a mohutné dveře z třešňového dřeva.   

V místnosti byl položený tmavě rudý perský koberec s nenápadnými, ozdobný vzory, na kterém bylo několik polstrovaných dřevěných pohodlných křesílek, vyrobený ze stejného dřeva jako jsou dveře, rozmístěných kolem kulatého konferenčního stolku.

O kousek dál byl stejně laděný gauč, na který brunetka zničeně klesla.

„Proč zrovna já, Samueli?” vzlykla tiše.
„Svůj osud si nevybíráme.” Pokrčil soucitně rameny.
„Ale on není můj osud, je mé prokletí!” povzdechla si.

„A co je tedy tvůj osud?” zeptal se pobaveně blonďák a pátravě jí sledoval modrofialovým pohledem.

Brunetka k němu zvedla uslzený pohled.

„Ty.” Špitla s nepatrnou nadějí v hlase.

Samuel na ní zaraženě hleděl, skrz svojí bílou škrabošku.
„Já?” vypadlo z něj nakonec.

Brunetka se prudce zvedla a pomalu se k blonďáčkovi blížila.

„To přece nejde a ty to dobře víš, Danielo.” Poprvé za dnešní večer jí oslovil jménem.

„Mě už je to jedno, chci být s tebou, už mě unavuje ohlížet se po ostatních, jestli jsem se rozhodla správně nebo co je správně pro tuhle zemi!” naštvaně si strhla rudou škrabošku z tváře a odhodila ji kamsi do kouta salonku.

Pomalu došla až k mladíkovi v bílém, lehounce jako peříčko ho pohladila po tváři a něžně mu sundala bílou škrabošku z obličeje.

„Jsi budoucí hraběnka, nemůžeš si vybírat, máš povinnosti, které musíš splnit, ať chceš nebo ne.

Nemůžeš se vykašlat na své poddané, na svou zem kvůli někomu jako jsem já, nenáviděli by tě, stejně jako mě, žila bys ve vyhnanství, to chceš skončit takhle, když můžeš žít v přepychu, můžeš mít všechno.” Jemně vzal její tvář do dlaní.

„To se toho všeho chceš vzdát?” vpil se svýma očima do těch jejích.

Místo odpovědi se k němu budoucí hraběnka přitiskla ještě víc a hladově se vrhla na jeho plné rty.

„Ano.” Špitla mu, potom co se od něj odtáhla, do ucha.      

Samuel se na ní usmál a pohladil jí něžně po vlasech.

„Vždyť mě ani neznáš, nevíš, co jsem zač, jak si můžeš být jistá, že to co se o mě povídá, není pravda, nevíš o mě nic, vůbec nic a přesto bys se mnou chtěla být?” překvapeně si jí prohlížel.

„Vím, že bys mi nikdy neublížil, na to tě znám až moc dobře.” Šeptala mu přesvědčivě do rtů při dalším polibku.

Samuel se jen podivně usmál a začal se poddávat vášnivému a naléhavému polibku.

Nenápadně svými rty sklouzl na bronzové líčko, které obdařil několika motýlími polibky, než se přesunul na dívčin odhalený, lehce opálený krk.

Daniela tichounce vzdychla, když jí jemně skousl pulzující krční tepnu, jenž, v zápětí pečlivě ošetřil nenechavým jazykem.

Hned poté se jí znovu přisál na krk s novou chutí.

Daniela znovu zavzdychala a samým vzrušením necítila ani malé štípnutí, které způsobily Sebastianovy ostré špičáky.

Tiskla k sobě blonďáčka tak těsně, jak to jen šlo a ten ji objetí opětoval.

Až příliš pozdě si uvědomila, že s každým polibkem je slabší a slabší, chtěla se od mladíka odtáhnout, ale jeho sevření ještě více zesílilo, chtěla vykřiknout, ale z úst se jí nevydral ani hlásek.

S vytřeštěnýma očima zarývala nehty do Samuelových zad, ale nebylo jí to nic platné, teď už vnímala ten nepříjemný tlak na krku a to jak z ní pomalu s každým polibkem uniká život.

„P-p-po-mo-c …” prodralo se jí ze rtů těsně před tím, než její bezvládné tělo Samuel opatrně položil na sametový gauč.

„Já tě varoval.” Pronesl směrem k vychládajícímu tělu.

Sehnul se, ze země si vzal svou škrabošku, kterou si nasadil a hned v zápětí rychle opustil salonek.

Opravdu nestál o další problémy, už takhle jich měl až nad hlavu.

,Tak, to by jsme měli, a teď se rychle vypařit, než se po Daniele začne shánět její nastávající, i když vlastně teď spíš už jen vdovec.’ Na tváři se mu usadil pobavený úsměv.

Svůj úkol splnil a mohl se v klidu vrátit na své sídlo, ovšem nedokázal zkrátka odolat šampaňskému, které se zde podávalo, ne že by mu Danielina krev nechutnala, ale vždycky mu po jakékoli krvi v ústech zůstala taková odporná pachuť, které se musel zbavit.

Od nejbližšího číšníka si vzal křišťálovou skleničku šampaňského a pro jistotu se odklidil na jeden z prázdných balkonů.

Byl docela teplý večer a tak si v tichu a klidu vychutnával své šampaňské a pozoroval noční osvětlenou zahradu.

Měl už skoro dopito, když si všiml dvou malých postaviček procházejících se snad v tom nejzazším koutě zahrady.

Trochu víc zaostřil na pohybující se postavy a poznal v nich Aarona a toho anglického hraběte.

*                        *                           *

„Máte opravdu nádhernou zahradu, hrabě.” Spíš jsem jen konstatoval, protože tak úžasnou zahradu by nepřehlédl ani slepej.

Hrabě se jen pousmál.

„Vlastně ještě není tak úplně moje, celé tohle panství, hrad a zahrady budou mé až za několik dní.” Opravil ho.

„Ovšemže.” Přikývl Aaron.

Hrabě si zastrčil ruce do kapes a uchváceně se procházel po osvětlené zahradě kolem záhonů s nejrůznějšími druhy růží.

Hned vedle byl dokonale osvícený záhon všemožně barevných karafiátů.

 

Obrazek        Daniela

Obrazek Aaron

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

mě...

(darknesska, 8. 4. 2010 17:18)

mě se zdá že anglický hrabě nebude vdovec tak dlouho... XD ne, nebudem předbíhat, takhle kapitolka je snad ještě lepší než tam předchozí!

*___*

(Chiki (chiki-chan.estranky.cz), 14. 2. 2010 14:35)

Moc hezká povídka... těším se na pokráčko :)

No ano

(Haku, 31. 1. 2010 19:46)

Ani neviem ako sa mi podarilo najst tvoj blog,ale teraz sa ma uz nezbavis,pokracko bude kedy,strasne sa tesim,super dielik.A idem snorit v Tvojich poviedkach,ak su vsetky take dobre ako tato,tak rano vyleziem z postele s ockami ako angorsky zajac.

*____*

(Ayame, 28. 1. 2010 10:03)

Teda...useknout to zrovna tady...to se nedělá xDD teď musím jen čekat a čekat až bude další dílek abych se dozvěděla jak ji najdou.......xDD(ja vím...ten komentář zmatený...xDD)

...

(Aylen, 27. 1. 2010 21:07)

Krásná kapitla,těšim se na pokráčko.

 

 

Portrét






Archiv

Kalendář
<< listopad / 2017 >>

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA