Jdi na obsah Jdi na menu
 


Série Temní andělé 7.díl

27. 3. 2010

Kap 7.

 

 

Mou i dívčinou záchranou se stal farář, který se tam z ničeho nic objevil.

Farář na potlačení mého chtíče účinkoval spolehlivě, pro jistotu jsem ještě o pár kroků ustoupil a znovu si přičichl k růži.

Abych řekl pravdu, nudnější věc, než je pohřeb jsem snad ještě v životě nezažil, a že už jsem na téhle zpropadené zemi hodně dlouho.

Farář mluvil o hraběnce a jejích skutcích snad hodinu, než se konečně mohli s hraběnkou rozloučit i pozůstalí a uctít její památku tak, že jí na rakev k fotografii položí nějakou květinu, nebo jiný upomínkový předmět.

Konečně přišla řada i na mě.

 Se sklopenou hlavou jsem přistoupil k velké rakvi vyrobené nejspíš z dubového dřeva a pro tmavější odstín potřené tmavě hnědým lakem.

Mlčky bez náznaku smutku jsem položil rudou růži na tmavé víko a stejně tiše, jak jsem přišel, jsem taky odešel.

Nevěděl jsem proč, ale tenhle hřbitov na mě vždycky měl zvláštní uklidňující účinky a tak jsem se rozhodl se tady ještě nějakou chvíli projít.

Pomalu jsem procházel mezi neupravenými tmavými náhrobky.

Bylo podivné, že i když je tohle jediný známý hřbitov široko daleko a bylo zde pochováno neuvěřitelné množství lidí, skoro nikdo sem nechodil, aby se o ty hroby staral.

Zastavil jsem se u jednoho obzvlášť zanedbaného hrobu, docela daleko od ostatních a zhluboka se nadechl čistého chladného vzduchu.

Najednou jsem se zarazil, ten pach… mohl patřit jedinému člověku, na kterého už asi do smrti nezapomenu.

Znovu jsem se zhluboka nadechl a pořádně nasál tu známou vůni.

Nenápadně jsem natáčel hlavu, abych zjistil, kde se ona osoba schovává.

Nakonec se můj modrofialový pohled zastavil na mohutném kmeni starého dubu, který byl jen několik metrů nalevo ode mě.

Najednou jsem se nemohl rozhodnout, zda jít dál a dělat, že jsem si ničeho nevšiml, anebo se obrátit, jít za Aaronem a zjistit proč ráno tak náhle zmizel.

Zvědavost nakonec zvítězila a já se tedy vydal směrem k velikému dubu.

Šel jsem pomalu a hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky.

,Co mu vlastně mám říct?’ přemýšlel jsem o tom celou cestu ke stromu, už jsem otevíral pusu, abych na něj zavolal, když na mě kousek před cílem mé cesty někdo promluvil.

„Kampak máš namířeno Samueli.” Ozvalo se za mnou známý hlas a já se s trhnutím zastavil.

Tohle nebylo moc dobrý, byl jsem až moc daleko od všech ostatních a kdybych šel ještě o něco blíž, můj společník by Aarona určitě ucítil taky a já v tu chvíli dost pochyboval o tom, že by ho nechal na živu a to jsem nemohl v žádném případě dopustit.

„Chci být jen chvíli o samotě, Fabiane je na tom snad něco špatného?” nenápadně jsem mu naznačil, aby odešel, bohužel Fabian měl většinou ve zvyku dělat právě pravý opak toho, o co ho požádám.

„Vypadáš, jako by tě ten pohřeb dost sebral.” Neodpustil si malé rýpnutí a nehnul se ani o píď.

Naštvaně jsem se otočil na o něco vyššího stříbrovlasého muže, který na mě upíral svoje temně modré oči zpoza hustých stejně stříbrných řas.

„No abych řekl pravdu, nějak jsem tě na něm vůbec neviděl.” Snažil jsem se mu oplatit jeho blbou poznámku, protože on jako jeden z mála věděl o mém “poměru” s hraběnkou.

„Samozřejmě, přišel jsem totiž až po obřadu, chtěl jsem vidět tebe a ne hraběnku.” Dodal s podivnými jiskřičkami chtíče v očích.

Tázavě jsem na to jen pozvedl obočí.

,Tak tohle mi fakt ještě scházelo!’ naštvaně mi prolétlo hlavou, ale nahlas jsem neřekl ani slovo.

Než jsem si stihl rozmyslet nějakou jakžtakž slušnou odpověď, Fabian několika kroky překonal tu malou vzdálenost, která nás od sebe dělila.

Prsty jedné ruky mi vpletl do vlasů a prsty druhé ruky mi lehce přejel po krku.

Zaskočeně jsem zvedl hlavu, abych viděl Fabianovi do očí, byl o pár desítek let starší a taky vyšší, což mě dost štvalo.

„Jsi opravdu překrásný, ještě že už se nemusíš zahazovat s tou nečistou děvkou.” Pronesl tak tiše, abych to slyšel jenom já.

Nervózně jsem polkl obrovský knedlík, který se mi najednou udělal v krku a neodvažoval se pohnout ani o milimetr, aby si to třeba můj štříbrnovlasý společník nevyložil jako souhlas s jeho činností.

Fabianova ruka, která ještě před chvílí spočívala na mém krku, se nyní přemístila na můj pas, čímž si mě přitáhl blíž k sobě.

Dlaň, jenž mi pročesávala blond vlasy se nyní přesunula na mou bledou tvář, po které mě něžně pohladil a prsty přejel až na bradu, za níž si mě přitáhl blíž ke svému obličeji.

Můj modrofialový pohled se střetl s temně modrým, chvíli jsme si jen mlčky hleděli do očí, než mi Fabian lehce přejel palcem po spodním rtu, pak se s nepatrným úsměvem sklonil ke mně a spojil naše rty ve vášnivém polibku.

Nejdřív si jen pomalu pohrával s mými rty, než mi najednou proklouzl svým hbitým jazykem do úst a začal je plenit.

Na pár okamžiků jsem skutečně zapomněl, kde to jsem a s kým, a jen se nerušeně oddával polibku.

Odtáhli jsme se od sebe, až když nám oběma docházel kyslík.

Prudce jsem oddechoval a šokovaně si prohlížel Fabiana, kterému to očividně vůbec nevadilo.

„Copak tobě se to nelíbilo?” zeptal se s pozvednutým obočím.

„Jsme na pohřbu, aspoň jednou by ses mohl ovládat!” nasupeně jsem ho přeměřoval pohledem.

„Zvláštní, dřív ti to nevadilo.” Odpověděl zamyšleně a pak se zhluboka nadechl.

Najednou se zarazil a znovu nasál vzduch.
„Cítíš to?” zeptal se najednou.

„A co?” dělal jsem, že nic necítím a v duchu jsem prosil o pomoc všechny svaté, aby se po tom Fabian moc nepídil.

 Zase marně.

„Čerstvou krev, a blízko.” Oznámil mi stručně a začal se rozhlížet po okolí.

Už jsem skoro propadl panice, když mě něco napadlo.

„To bude nejspíš ze mě, trávil jsem až moc času s hraběnkou, nějaký čas ze mě ještě bude cítit.” Snažil jsem se o logické vysvětlení a tiše doufal, aby mi na to Fabian naletěl.

Ten se na mě nejdřív jen pochybovačně podíval, pak ještě jednou nasál okolní vzduch, než kývl na souhlas.

Rukou, která stále zůstávala ležérně obtočená kolem mého pasu, si mě přitáhl blíž k sobě a oba jsme se otočili k odchodu.

Skoro jsem se divil, že v tu chvíli nezaslechl, jak mi ze srdce spadl obrovský balvan.

„Jenom jedno mi nejde do hlavy, Sami, proč jsi zabil i toho namyšlenýho anglikána, úkol přece byl, zabít jen jednoho z nich.” Vypadlo z něj po chvíli ticha.

„Cože? Ale vždyť já přece zabil jenom hraběnku.” Předstíral jsem, že o tom, že tu noc zemřel i hrabě jsem nevěděl vůbec nic.

„Ale no tak, miláčku přede mnou se přece nemusíš stydět, měl jsi hlad a já to naprosto chápu, tak proč z toho dělat vědu?” pokrčil smířlivěji rameny.

Mě nezbývalo nic jiného než protočit oči v sloup.

„Ale já ho doopravdy nezabil, nejspíš tam byl ještě někdo s podobným úkolem, jako byl ten můj.” Jen tak jsem nadhodil a sledoval Fabianův nedůvěřivý výraz.

„Fajn, tak mi nevěř, sbohem!” zahrál jsem mu menší hysterickou scénku a rychle jsem se vypařil, zatímco on tam jen nechápavě stál a zíral na mou vzdalující se siluetu.

V tu chvíli jsem byl naštvaný snad na celý svět, byl jsem už tak blízko, stačilo by jen několik kroků a znovu jsem ho mohl spatřit, ale to by se tam nesměl objevit tenhle arogantní snob a všechno zkazit!

 
*                          *                                 *                                *
 

Stál jsem schovaný za mohutným dubem a tiše z povzdálí pozoroval, jak pohřbívají poslední hraběnku této země, ale já měl pořád před očima jenom toho blonďatého mladíka, s kterým jsem strávil včerejší noc.

Ač jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem na něj přestat myslet.

Bylo už dávno po pohřbu a já se chystal odejít, když jsem si všiml vzdálené postavy v černém obleku, jak se obratně proplétá po úzké pěšince mezi hroby a míří přímo ke mně.

Nejdřív jsem se vylekal, že to je Samuel, že si mě nějakým nevysvětlitelným způsobem všiml a jde za mnou.

Srdce se mi v tu chvíli tak rozbušilo, až jsem měl strach, že mi prorazí hrudník.

Po chvíli mi ale došlo, jak absurdní tahle myšlenka je, vždyť Samuel by si mě na takovou dálku nikdy všimnout nemohl, byl jsem přece tak dobře skrytý před zraky všech přítomných a veškeré dění jsem sledoval, bezpečně skrytý, zpoza mohutného dubového kmene.

Samuel zkrátka neměl ani tu nejmenší šanci, aby mě mohl zahlédnout.

Ovšem nějakým nevysvětlitelným způsobem se pořád přibližoval, už byl jen pár metrů od mé, jak jsem si ještě před několika minutami myslel, dokonalé skrýše, když ho kdosi zastavil.

Přímo přilepený na hrubé kůře dubu jsem sledoval dění, jenž se odehrávalo několik metrů přede mnou.

Samuel se právě bavil s nějakým, mně neznámým, velice uhlazeným mužem.

Podle blonďáčkova výrazu jsem usoudil, že není zrovna moc nadšený z jeho přítomnosti, ale z nějakého neznámého důvodu se s ním pořád bavil.

 Snažil jsem se zachytit aspoň část jejich rozhovoru, ale bohužel stáli moc daleko na to, abych něco slyšel.

Nezbývalo mi tedy nic jiného než jen dál tiše sledovat a vyčkávat, co se stane.

Krev ve mně najednou vzkypěla, tak až mě to samotného překvapilo ale ne víc jak pohled na toho podivného stříbrovlasého muže, který právě začal líbat mého Samuela.

Na chvíli jsem se zarazil, kdy jsem si toho blonďatého aristokrata takhle přivlastnil?

Sám jsem nevěděl a teď jsem to ani nehodlal řešit.

Bylo to příšerné, sledovat, jak ty dokonalé plné rty líbá někdo jiný a jejich majitel se tomu vůbec nebrání.

,Vlastně si za to můžeš sám, kdybys v noci neutekl, mohl si teď být na místě toho nadrženýho chlapa ty.‘ rýpl si otravný hlásek v mé hlavě.

 Na něco takového jsem neměl argument, byla sice pravda, že jsem musel ještě zavolat šéfovi a nahlásit úspěšnost akce, ale to by klidně těch pár hodin ještě počkalo.

Byl to spíš takový můj zvyk, vypařit se nikým nespatřen uprostřed noci.

Když jsem svůj pohled stočil zpět k postavám před sebou, uviděl jsem už jen dvě vzdalující se siluety v těsném objetí.

Tak na tohle jsem opravdu neměl a rychle se otočil zády k odcházející dvojici a přitom se snažil aspoň trochu zklidnit náhlý příval vzteku.

Nemohl jsem už tudíž vidět, jak se po několika minutách menší z dvojice rozeběhl pryč od svého společníka, kterého nechával za sebou zaraženě stát.

Zničeně jsem si přejel dlaní přes obličej a prohrábl si prsty nagelované černé vlasy s blond melírem.

V kapse mi v tu chvíli začal vibrovat mobil.
Rychle jsem ho vylovil z kapsy a přijmul hovor.

„Vaše loď odjíždí z hlavního přístavu za tři čtvrtě hodiny, zbytek peněz dostanete na palubě, snažte se nezmeškat.” Zazněl ze sluchátka přísný hlas mého nynějšího zaměstnavatele.

Než jsem stačil něco říct tak zavěsil, opravdu milej chlap.

„Je čas odtud vypadnout.” Řekl jsem si pro sebe a opustil hřbitov zadním východem.

 
 

Obrazek

takhle nějak vypadá Fabian *devile smile*

 

Obrazek

Aaron

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Velke nooooooooooo!..

(Haku, 28. 3. 2010 10:42)

...Aaron si za to moze sam,teraz je uz neskoro ziarlit(pac nepopieram,ze ma to stve,lebo Samuel patri k nemu!)Ja viem,ze Samuel chranil Aarona,ale jednu mu tresnut mohol(tvari sa akoze ona nic).Co je ten Fabian vlastne zac?Vyzera dobre nepopieram,ale aj tak...

... xD

(Geluš, 27. 3. 2010 21:10)

Velice povedené, už jsem se lekla .. no nijak jsem nebyla překvapená tím že je upír, ale zajímalo by mě co máš v úmyslu s Fabianem. Umm smím se zeptat Fabián je asi silnější než Samuel? xD ... Těším se na pokráčko.

 

 

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA