Jdi na obsah Jdi na menu
 


Série Temní andělé 8.díl

3. 4. 2010

Kap 8.

 

 
O PŮL ROKU POZDĚJI: Anglie
 

Byla jasná noc a obloha bez mráčku se třpytila nespočtem malých zářivých hvězd, kterým vévodil velký kulatý měsíc.

Ležel jsem na jednom z mnoha balkonů jednoho staršího kamenného domu a dalekohledem sledoval dění na ulici pode mnou.

I když už se schylovalo k půlnoci, na ulicích bylo stále ještě poměrně živo.

Posunul jsem se trochu do prava, abych měl lepší výhled na východ z baru, který byl na protější ulici.

Podle informací, které jsem měl, by právě z tohoto baru měl každou chvíli odejít člověk, jehož, jsem měl za úkol zabít.

Nejspíš to bude nějaký hrabivý právník, zkorumpovaný politik nebo nepohodlný svědek něčeho nelegálního, takže nic výjimečného.

Připravil jsem si zbraň, vhodnou pro střelbu na takovouhle vzdálenost a pro jistotu na ni ještě namontoval tlumič.

Teď už stačilo jen počkat, až se moje oběť rozhodne jít domů.

Ani jsem nemusel čekat moc dlouho, když se prosklené barové dveře otevřely a z nich vyšel středně vysoký muž kolem čtyřicítky s nakrátko sestříhanými prošedivělými černými vlasy a pravou rukou obtočenou kolem pasu štíhlé mladé brunetky v rudých večerních šatech.

Byl to on, poznal jsem ho, aniž bych se musel podívat na fotografii, kterou jsem měl uloženou v náprsní kapse své černé bundy.

Sklonil jsem se ke zbrani a mezi sloupky balkonového zábradlí jsem zamířil přímo mezi oči své oběti.

Pak už stačilo jen stisknout spoušť a sledovat, jak se muž náhle sesunul k zemi s rudou skvrnou mezi očima.

Brunetce se ze rtů vydral zděšený výkřik, když jí na tváři spočinulo několik rudých kapiček a mužovo bezvládné tělo ji málem stáhlo k zemi.

S nezaujatým výrazem jsem pozoroval, jak se kolem ječící brunetky shromažďuje víc a víc lidí.

Beze spěchu jsem si zase rozložil a sbalil svou zbraň a nikým nepozorován tiše opustil starý balkon.

Vyšel jsem z opuštěného domu, jakoby nic nasedl na černou motorku, zaparkovanou několik metrů od zchátralého domu a rychle odjel z místa činu.

Domů jsem dorazil během půl hodiny.

Motorku jsem zaparkoval v podzemních garážích, po točitých schodech jsem pak vyšel do přízemí, kde jsem si přivolal výtah a dojel do šestého patra.

Můj byt se nacházel po levé straně výtahu.

Z jedné z mnoha kapes svých černých kalhot jsem vylovil malý svazek klíčů, během několika vteřin jsem našel ten správný a odemkl.

Rychle jsem vpadl dovnitř a pečlivě za sebou zavřel dveře, než jsem si rozsvítil světlo v malé předsíňce.

Černou motorkářskou helmu jsem odložil i s klíči na botník, který mi sloužil jako menší odkládací prostor.

Zul jsem si černé botasky a uklidil je do botníku k ostatní obuvi.

Přešel jsem do pracovny a rozsvítil malou lampičku, která stála na mém pracovním stole z dubového dřeva.

Zatáhl jsem všechny žaluzie v oknech, než jsem se posadil ke stolu a zapnul notebook.

Trvalo jen několik vteřin, než jsem se přihlásil na svou emailovou adresu a odeslal krátkou zprávu o splnění svého úkolu, té osobě, co si mě na to najala.

Obratem mi přišla odpověď, že mi na účet dorazil zbytek honoráře.

Se spokojeným úsměvem jsem si začal pročítat další emaily, které mi dnes přišly.

Bylo už skoro půl třetí ráno a já se chystal vypnout notebook a jít spát, když se mi na monitoru objevila nová zpráva.

Rukama jsem si promnul unavené oči a podíval se od koho to je.

Zarazil jsem se, když jsem uviděl tu samou přezdívku, od které mi přišel první email před půl rokem s požadavkem na zabití jednoho hraběte, který se právě zasnoubil s transylvánskou šlechtičnou.

Ovšem nějakým nedopatřením nakonec zamřela i ona šlechtična, aniž bych se o to jakkoli přičinil.

Okamžitě jsem email otevřel a začal číst.

Zpráva byla více než jasná, v Transylvánii si docela rychle po hraběnčině smrti našli nového vládce, prý nějakého vzdáleného příbuzného z xtého kolena.

“Zákazník” se sice nezmiňoval o tom, proč chce vlastně toho nového hraběte odstranit, ale příkaz byl jasný, musí zkrátka zemřít a podle sumy, uvedené na konci zprávy, to pro onu osobu bylo velmi důležité.

Chvíli jsem nad tou lákavou nabídkou přemýšlel.

Nejspíš jsem se osvědčil, když si mě ten chlap chce najmout znova, ale jedno z mých nejzákladnějších pravidel bylo: nikdy se nevracet na stejné místo dvakrát.

V minulosti, a vlastně i ještě teď, se mnoha lidem z mé branže vymstilo právě to, že se tímhle pravidlem neřídili a já rozhodně nechtěl dopadnout jako oni.

Ale na druhou stranu, byl jsem skoro jako duch, nikdo kromě Samuela mě neviděl bez masky a ten mrtvý hrabě už stejně nikomu nepoví, kdo ho zabil.

Poměrně dlouho jsem sváděl vnitřní boj, jestli se do Transylvánie znovu vypravit, anebo raději ne.

Zhluboka jsem se nadechl a kliknul na políčko pro rychlou odpověď.

Bylo mi docela líto těch peněz, ale musel jsem odmítnout, prostě musel!

Zprávu jsem měl napsanou během několika vteřin a teď už zbývalo jen ji odeslat, myší jsem najel na tlačítko Odeslat a chtěl na něj kliknout, když jsem si vzpomněl na Samuela.

Zarazil jsem se a sundal ruku z myši.

Už je to půl roku, co jsem ho viděl naposledy na tom divném hřbitově a pořád na něj nemůžu přestat myslet a ne, že bych se nesnažil.

Po návratu do Anglie jsem střídal milence i milenky pomalu častěji, než ponožky, bohužel bezúspěšně.

Nikdo se najednou tomu blonďatému mladíkovi nemohl rovnat.
,Třeba ho zase uvidím. Problesklo mi hlavou.

Okamžitě jsem vymazal svoji původní odpověď a přepsal ji na kladnou.

Ani ne za minutu mi přišla další zpráva s podrobnějšími informacemi o mé budoucí objeti.

Docela mě ale překvapilo, že mi neposlal fotku oné osoby, jako ostatní zákazníci, ale kolik hrabat by v takovém “zapadákově” mohli mít.

Důkladně jsem si pročítal veškeré informace, bylo to jednoduché, jako před půlrokem, ten chlap mi už předem zajistil úplně všechno, loď mi odjíždí dnes večer, jízdenka by mi měla být doručena kolem poledne a polovina mého honoráře by měla být odeslána na můj účet ve Švýcarsku.

,Jednodušší už to snad ani být nemůže.’ Pomyslím si, než vypnu notebook a jdu se osprchovat a konečně lehnout.

Vzbudil jsem se až někdy kolem poledne, ale v ložnici jsem měl stále dokonalou tmu díky žaluziím.

Po vykonání ranní hygieny jsem se oblékl a šel si udělat něco k pozdní snídani.

Když jsem dosnídal, byla už jedna hodina po poledni, zarazil jsem se, moje jízdenka měla přijít poštou dnes v poledne.

Rychle jsem vzal klíče od schránky a sjel výtahem do přízemí pro poštu.

Skutečně jsem ve schránce našel malou bílou obálku bez zpáteční adresy.

Doma jsem se ujistil, že mám v obálce dvě jízdenky, s úsměvem jsem je vrátil opět do obálky, jenž jsem položil na dřevěný stůl v pracovně a šel jsem si zabalit pár důležitých věcí na cestu.

V deset hodin večer jsem se nalodil na docela luxusní parník, který vyplouval směr Transylvánie.

 

Obrazek

Aaron

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Ebika, 18. 4. 2010 20:32)

No tak to je pech sna to nebude drákula sám koho má vokrouhnout, moc se ti to povedlo a s pokráčkem rozhodně neváhej nebo mě naštveš:-D

Mno!!!!!!!!!!!!

(Haku, 6. 4. 2010 10:10)

Preco mam taky pocit,ze sa to tentoraz nepodari? Mozem sa mylit,ale dufam,ze pan sidla nieje Fabian-lebo s tym si Aaron neporadi,a tazko ho zachrani Samuel-lebo sa mi zda,ze ten starsi upir je mocnejsi.Ach jaj pre lasku robime *divne* rozhodnutia.A co sa tohto obludneho sviatku tyka:ja mam klud,po par vrazednych zachvatoch mi kamosi posielaju sms s prianim.Je dobre ked jeden pusta hruzu-ostane suchy....

 

 

Portrét






Archiv

Kalendář
<< listopad / 2017 >>

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA