Jdi na obsah Jdi na menu
 


Série Unknown 18.díl

24. 12. 2009

 

Kap 18.

 

 

Shakiro ležel rozvalený na posteli ve svém pokoji a znovu a znovu promýšlel jak se zbavit Itachiho a dostat odtud Sasukeho a zbylé jinchuuriki.

S Orochimarem si holt bude muset poradit o něco později.

Z úvah ho vytrhlo až poměrně silné zaklepání na dveře.
Nakvašeně vstal a šel otevřít.
Zarazil se, když před dveřmi opět uviděl Itachiho.
„Co tady zase děláš!” vyštěkl na černovláska.

„Máme misi.” Oznámil mu radostně.

„Hip, hip hurá.” Přišla mu ironická odpověď.
Itachimu povadl jeho radostný úsměv.

„Taky bys mohl projevit víc nadšení, budeme přeci několik dní sami.” Rýpnul si černovlásek.

„No právě, co víc si přát a jakýho bijuu že to máme chytit?” vyzvídal modrovlásek a šel si do pokoje zabalit.

„Dvouocasého. Dostali jsme informace, že je zapečetěný do nějaké kunoichi za Skryté Oblačné.” Z paměti odříkával Itachi.

„Až z Oblačné?” protáhl znuděně Shakiro.
„Něco se ti nezdá?” vyzvídal hned černovlásek.

„Já nevím, co třeba to, že s tebou budu muset být sám někde v lese nejmíň týden?” dělal, že se zamyslel.

„A třeba se ti to zrovna bude líbit.” Mlsně si přejel jazykem přes horní ret Itachi.

„Tak o tom dost pochybuji.” Odfrknul modrovlásek.

„Ct.” nafouknul se černovlásek, prudce se otočil a odcházel k východu ze skrýše.

„Budu čekat u východu.” Štěknul na modrovláska odměřeně Itachi a pak už bylo slyšet jen tlumené jeho tlumené kroky.

Shakiro si tiše povzdechl a v duchu se modlil, aby ten týden ve zdraví přežil.

Za necelých deset minut už stál na malé lesní mýtince, která obklopovala celé jezírko s vodopádem, zakrývajícím vstup do jeskyně.

„Můžeme vyrazit.” S úsměvem konstatoval Itachi.

Modrovlásek jenom protočil oči v sloup a mlčky ho následoval po stromových větvích.

Skákali takhle už několik hodin, když se černovlásek zastavil, seskočil na zem a pro jistotu ještě prozkoumal okolí než Shakirovi oznámil, že si udělají přestávku.

Ten jen mlčky kývl, po Itachiho vzoru seskočil na zem, a aniž by si ho víc všímal, se pohodlně uvelebil u kmene jednoho stromu.

Černovlásek ho nějakou chvíli sledoval, jak tiše sedí opřený o strom a pozoruje přírodu kolem sebe.

Po chvíli se Shakirovi začaly pomalu klížit víčka, než se jeho tyrkysově modré oči zavřely nadobro a on skutečně usnul.

Itachi modrovláska několik minut nehnutě pozoroval.

,Když takhle spí, vypadá opravdu kouzelně.’ Pomyslel si černovlásek při pohledu na spícího Shakira.

Po chvíli už mu nestačil jen pohled, nedokázal už déle odolávat tiše oddychujícímu modrovláskovi, musel se ho dotknout, zkrátka musel.

Chtěl se přesvědčit, že něco tak nadpozemsky krásného je skutečné.

Nerozmýšlel se nad tím, co by se mohlo stát, kdyby se Shakiro probudil.

V téhle chvíli zapomněl i na modrovláskovu výhružku ohledně toho, jak ho tenkrát políbil.

Neslyšně se k Shakirovi přibližoval.

Po chvíli byl u modrovláska tak blízko, že mu stačilo jen natáhnout ruku a mohl se ho dotknout.

 Opatrně natáhl ruku a zajel s ní do Shakirových vlasů.

Překvapilo ho, jak jsou jeho vlasy jemné.
Něžně dlaní sklouzl z vlasů na mladíkovu bledou tvář.

Lehce přejel palcem po plných, růžových rtech a obkreslil jejich konturu.

Shakiro se nepatrně zavrtěl, jak ho ten dotek na rtech zašimral.

Itachi svoji ruku okamžitě stáhl a strnule na modrovláska zíral.

Ten se však jen zavrtěl a spal klidně dál.
Černovlásek se pousmál a naklonil se nad Shakira.
Pak už se jen nahnul a spojil jejich rty.

Něžně líbal ty smyslné růžové rty, které, když byl jejich majitel vzhůru, na jeho adresu vypouštěly kdejakou nadávku.

Rty, které se v jeho přítomnosti skoro pokaždé zkřivily do opovržlivého úsměvu nebo šklebu.

Nemohl si pomoc, ale tím svým chováním ho modrovlásek neuvěřitelně přitahoval.

Aniž by si to uvědomil, přidal na intenzitě polibku a jazykem opatrně vklouzl do mladíkův úst.

Netušil ale, že Shakiro už dávno nespí.
Jen nehybně dál ležel a čekal až s tím Itachi přestane.

Ten však zrovna dvakrát nevypadal na to, že by se v nejbližší době chystal přestat.

Klidně ležel a ze všech sil se snažil potlačit vztek, který v něm díky Itachiho dotekům narůstal.

Modlil už se snad ke všem svatým, aby s tím líbáním černovlásek už přestal, ale nikdo ho k jeho smůle nevyslyšel.

Začínal to mít tak akorát dost.

Jednu ruku obmotal kolem Itachiho krku, aby si ho tak mohl přidržet u rtů na dostatečně dlouhou dobu a také se zapojil do dlouhého polibku.

Pak druhou rukou nenápadně vytvořil pár pečetí.

Itachi ani nemohl uvěřit svému štěstí, když začal Shakiro opětovat jeho polibky.

Něžně ho povalil do trávy, stále líbajíc ty plné rtíky.

 Mezi tím Shakiro dokončil jutsu, a začal líbat černovláska s ještě větší naléhavostí.

Černovlásek byl v sedmém nebi z toho, jak se na něj Shakiro tiskl.

Najednou mu po zádech přejel zvláštní mráz.

Po chvíli ho ale začal ignorovat a znovu se oddával sladkému polibku.

Mráz však neustával, ba naopak s každým dalším políbením rostl.

Něco se mu na tom nezdálo a chtěl se od modrovláska odtáhnout, ten ho ale stále skoro až křečovitě tiskl k sobě a vášnivě líbal.

Itachi se od Shakira zkrátka nemohl odtrhnout.

S doširoka otevřenýma očima se snažil ho od sebe odstrčit třeba jen na pár centimetrů.

Bohužel bezúspěšně.

 Černovlásek se začal nekontrolovatelně třást a zatínat nehty do modrovláskových zad.

Shakira to však neodradilo ani na okamžik a dál vysával svým polibkem ze svého parťáka život.

Něžně mu při tom prsty pročesával vlasy.

Itachimu už byla přímo nesnesitelná zima, celý se klepal, rty mu zmodraly a pokožku měl skoro stejně bledou jako Shakiro.

Za několik předlouhých vteřin už se černovlásek nezmohl ani na sebemenší odpor, jen bezvládně ležel na modrovláskovi a nechával si od něj vysát i ty poslední zbytky života.

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Amami, 25. 12. 2009 8:15)

no páááni, takto skončiť... umrieť pri bozkávaní... takú smrť by som brala :D:D krásna kapitola... šťastné a veselé!!

 

 

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA