Jdi na obsah Jdi na menu
 


Série Unknown 3.díl

6. 6. 2009
Kap 3.
 

Shakiro se Sasukem v náručí uháněl lesem až neuvěřitelnou rychlostí.

Popravdě už chtěl být Shakiro co nejdřív u Orochimara a tím se aspoň částečně zbavit Sasukeho. Doopravdy se bál, aby náhodou ten arogantní trouba nevyžvanil Orochimarovi ještě při večeři jeho divné chování a změny teploty v jeho přítomnosti.

Mezitím co vesele skákal z větve na větev v hustém lese a nervy měl napnuté k prasknutí, jak byl nervózní ze shledání s Orochimarem, došel Sasuke k názoru, že Orochimaru mu taky neříká vždycky všechno a tak může mít i on nějaké to tajemství, které se vždycky hodí, zvlášť, když s ním můžete později někoho vydírat.

Ďábelsky se usmál, až se dostane ke svému senseiovi (*gomen, ale fakt nemám páru jak se to skloňuje*) pěkně si podá toho sexy modrovláska, kterého očividně baví být tajemnej jako hrad v Karpatech a utahovat si z někoho jako je on, Sasuke Uchiha.

Mlsně si oblízl rty, když si vzpomněl na to, jak se k němu naklonil a tiše mu do ucha šeptal, jak by ho zabil, kdyby mohl, v tu chvíli jakoby se zastavil čas a on jen vnímal modrovláskovu přítomnost.

Měl v ten moment co dělat, aby se na něj rovnou i se zraněním nevrhl a nepolíbil ho na bělostný krk, který mu nevědomky nastavil, když se k němu sehnul, už jen z té jeho vůně mu běhal mráz po zádech.

Trochu se zavrtěl v té, sice nepříliž teplé náruči, kde už si několik hodin pohodlně hověl.

Nemusíš se bát, však já už tě nějak dostanu, ty můj ledový princi, ušklíbl se nad svým přirovnáním pro Shakira, vlastně ani nevěděl proč ho napadlo zrovna “ledový princ”, ale přišlo mu, že k modrovláskovi to dokonale sedí.

 

Shakiro ucítil, jak se mu v náručí Sasuke lehce zavrtěl a tak raději zastavil.

„Dáme si pauzu, jsme na cestě už skoro den a ty nejsi zrovna nejlehčí.” Řekl ledabyle a seskočil ze stromu. Kupodivu, opatrně, Sasukeho posadil k nejbližšímu stromu, který uviděl, tak aby se o něj černovlásek mohl opřít, ten ale nevypadal, při zmínce o odpočinku, nijak zvlášť nadšeně.

„No to snad nemyslíš vážně, ne? Vždyť nejsme na cestě ani den a ty už si chceš dát přestávku? Takhle k Orochimarovi nedojdeme ani příští rok!” začal běsnit Sasuke.

„Jestli se ti to nelíbí, dolez si za Orachimarem jak chceš a semnou se nemusíš vůbec zdržovat.” Nahodil Shakiro nezúčastněný tón s myšlenkou, že tentokrát se nenechá tak snadno vytočit jako předtím.

„Nezlob se na mě, ale já si nenechám poroučet od takovýho skrčka jako jsi ty, Sasuke.”

„Ty parchante, jak si to semnou vůbec dovoluješ mluvit? Ty … ty …” zasekl se černovlásek, jak hledal vhodné přirovnání.

„Trhni si nohou, jsem unavený, takže pro dnešek tady končím, jestli se ti na tom něco nelíbí, tvůj problém.” Snažil se mluvit stále klidně Shakiro, i když už to v něm začínalo pomalu vřít.

Otočil se k Sasukemu zády a začal se rozhlížet po nějakém dřevě na oheň.

„Ubožáku, a to si říkáš ninja?” uslyšel za sebou po chvíli černovláskův posměšný hlas.

Tak tohle už bylo hodně i na jeho sebeovládání, ani nevěděl jak, ale najednou stál těsně před Sasukem, kterého teď držel pod krkem tak, že si zpříma hleděli do očí.

„Tak tohle už nikdy neříkej, nebo tě doopravdy zabiju!” rozkřičel se na něj modrovlásek.

 

Sasuke zpříma hleděl Shakirovi do těch jeho modrých hloubek, znovu cítil ten samí chlad jako prve, tentokrát však o něco výrazněji než minule, znovu cítil tu jeho omamnou vůni a znovu se k němu naklonil jako před tím. Popisoval mu jak by ho nejraději zabil a on se znovu soustředil jen na jeho blízkost víc než na jeho slova.

Na efektu tomu neubíral ani fakt, že se Sasuke vlastně dusí, jak ho táhlo k zemi jeho vlastní tělo.

Neměl ponětí proč to dělá, ale na rtech se mu objevil pobavený úsměv, když se k němu Shakiro naklonil a opět mu šeptal výhružky smrti, tentokrát se i on naklonil těsně k modrovláskovu uchu, nejdřív se jen otřel svými rty o ušní lalůček a vychutnával si jejich těsnou blízkost a omamnou vůni.

Pak se ale naklonil ještě o něco blíž k tomu bledému oušku a zašeptal těch pár slov, co zarazila modrovláska uprostřed slova.

„Znám tvoje tajemství Shakiro.” 

Ten sebou polekaně trhl a odtáhl se od Sasukeho tak, aby mu mohl vidět do očí.

„Co-cos to říkal?” vyděšeně se zakoktal a dál probodával černovláska pohledem.

Sasuke se k němu opět těsně naklonil, až se skoro dotýkali nosy.

„Že znám tvoje tajemství.” Zašeptal svůdně a potichu, jakoby se bál aby ho náhodou neslyšel někdo cizí.

Poté už to černovlásek psychicky nevydržel a hladově se přisál na Shakirovy narůžovělé a plné rty.

Shakiro tam v tu chvíli stál jako zařezaný a nebyl schopný se ani pohnout, byl zaskočený tím co mu Sasuke právě sdělil, ale snad ještě víc byl zaskočený tím, že ho teď a tady ten arogantní Uchiha líbá a on se mu vůbec nebrání ba naopak, docela se mu to i líbilí.

Zděšený sám sebou doširoka vytřeštil oči a rychle od sebe Sasukeho odtrhl.

Černovlásek se na něj nechápavě podíval, když si všiml jak Shakirovy začínají modrat dlaně, soustředěnou chakrou.

Vyděšeně pozoroval modrající dlaně, které se k němu pomalu ale jistě přibližovaly.

Asi jsem to přece jen přehnal, problesklo mu ještě hlavou, než na čele a na hrudi, v místech, kde se nacházelo srdce, ucítil chlad vycházející z Shakirových dlaní, jak si pomalu proráží cestičku skrz obvazy až pod kůži, kde velice rychle měnil jednotlivé orgány na kusy ledu.

Naposledy ještě uviděl ty modré hlubiny, než se bezvládně skácel, s nezdravě promodralými rty k zemi.

 

Shakiro jako v transu pozoroval Sasukeho vyděšený výraz a jen taktak ho zachytil, když se jeho bezvládné a promrzlé tělo sesunulo k zemi.

Opatrně černovláska znovu posadil ke stromu, jakoby se bál aby mu tím nezpůsobil sebemenší bolest, i když to byla docela ironie, jelikož se ze Sasukeho stal kus ledu v lidské podobě.

Pomalu se došoural k protějšímu stromu a podél jeho kmenu se svezl do trávy.

Ukazováčkem si neustále přejížděl po rtech, na kterých ještě před okamžikem cítil ty Sasukeho.

Sakra, proč zrovna já, proč se něco takovýho musí stát zrovna mně?! Měl jsem ho tam nechat zemřít a nic z tohohle by se nestalo, co mám pro všechno na světě teď dělat. Nechápu jak se to dozvěděl, sakra! Měl jsem ho zabít, když to ještě šlo, ale teď …, znovu si přejel neposedným prstíkem po rtech, nyní tak chladných jako led, kdyby věděl, kdo jsem doopravdy, nikdy by tohle neudělal, raději by se zabil sám, než by dovolil abych se ho jen nepatrně dotkl, natož ho nesl v náruči.

Smutný pohled mu zabloudil na zmrzlého černovláska s nepřirozeně modrými rty, opřeného o strom.

Kdyby neměl tak modré rty, vypadal by, jako že spí, opět se mu hlavou začaly honit nejrůznější myšlenky o černovláskovi.

Ale co, teď už mi to může být stejně jedno. Nenechám ho tady, donesu ho k Orochimarovi a pak se nějak nenápadně zdekuju. Aspoň můžu cestovat rychleji, když se nemusím bát ukázat svou pravou podobu.

Sasuke pomalu otevřel oči a snažil se zorientovat, kde to vlastně je.

Vedle sebe uslyšel zvláštní pípání, které obvykle vydávají nemocniční přístroje, stočil svůj pohled k místu odkud se ozývaly ty zvláštní zvuky a na stolku vedle postele, na které ležel, stálo hned několik takových přístrojů, které podle všeho zjišťovaly právě jeho životní funkce.

Zmateně se rozhlížel po pokoji, vůbec si totiž nepamatoval, jak se sem dostal ani proč tady vlastně je.

Chtěl vstát a porozhlédnout se po tom neznámém pokoji, ale jen jak se pokusil posadit, projela mu celým tělem bodavá bolest.

Ruce, kterými se podpíral, se začaly nekontrolovatelně třást pod náporem váhy jeho těla a tak se rezignovaně sesunul zpět do postele a doufal, že co nejdřív se objeví někdo, kdo mu vysvětlí jak se sem dostal a co se stalo před tím, než se sem dostal.

 
 

„Orochimaru-sama, Sasuke se právě probral.” Vešel do jednoho z mnoha pokojů šedovlasý mladík s brýlemi na nose a poklonil se svému pánovi.

„Děkuji Kabuto.” Kývl na něj Orochimaru a pak se zadíval na svého pobledlého přítele, který v tom tmavém pokoji vypadal ještě více bledý a bezbranný, než byl ve skutečnosti.

„Tak půjdeme?” pobídl Shakira tím svým slizkým hlasem .

Ten jen kývl, že souhlasí a tak se oba dva vydali za Kabutem, který je vedl na ošetřovnu, kde se právě Sasuke nacházel.

 
 

Černovlásek už začínal být pěkně nervózní z toho, že už byl vzhůru nejmíň půl hodiny a pořád nic.

Najednou se otevřely dveře a Sasuke v nich rozeznal dvě postavy, tu první znal až moc dobře a po pravdě si i oddychl, když mu došlo, že musí být v Orochimarově skrýši, ovšem pořád mu bylo záhadou jak se sem dostal.

Jediné co si pamatoval, bylo to, že dostal od Orochimara misi, matně si ještě vzpomínal jak běžel lesem a pak už nic, jakoby mu někdo zablokoval paměť a on si zaboha nemohl vzpomenout co dělal mezitím, než se dostal sem.

Temný pohled mu ale sklouzl na tu druhou postavu, která přišla s Orochimarem, byl tu muž, řekl by, že ne o moc starší než on sám, zaujal ho hned na první pohled. Ta jeho křídově bledá pokožka jakoby v přítmí pokoje přímo zářila, Sasuke ho přejel rentgenovým pohledem až se zastavil na modrých hlubinách, které ho se zvláštním výrazem pozorovaly.

Chtě nechtě musel Sasuke uznat, že ten kluk je fakt kus, akorát mu bylo divné proč tady vlastně je. Nikdy předtím u Orochimara nikoho takového neviděl, nevěděl proč ho s sebou Orochimaru vlastně tahá až sem, zrovna teď, když je na tom tak mizerně.

Z nějakého důvodu Sasuke nechtěl aby ho zrovna tenhle kluk viděl takhle.

„Jsem rád, že už jsi se probral Sasuke, skoro jsme si o tebe začínali dělat starosti, když si se tak dlouho neprobíral.” Ujal se slova jako první Orochimaru a sledoval černovláskovu reakci.

„Doufám, že už je ti líp.”pousmál se na něj ten podivně bledý mladík a až teď si Sasuke všiml, že má až neuvěřitelně, tyrkysově modré vlasy, stejné jako oči.

„Orochimaru-sama, jak jsem se sem dostal a kdo je to?” zeptal se nechápavě svého senseie a připadal si jak ten největší hlupák na světě.

„Ty si na mě nepamatuješ?” začal hned naoko překvapeně Shakiro, i když až moc dobře věděl, proč si Sasuke nemůže na nic vzpomenout, sám mu zablokoval paměť tak, aby si na jejich setkání a cestu nevzpomínal.

„A měl bych snad?” pronesl už zase tím svým arogantním tónem aby zakryl rozpaky.

„Tady Shakiro tě náhodou našel zraněného při cestě sem a tak tě vzal s sebou.” Oznámil mu suše Orochimaru a Sasuke teď jen nechápavě koukal z jednoho na druhého.

„Ty si na to doopravdy nevzpomínáš?” začal znovu nevinně Shakiro.

Sasuke jen zakroutil hlavou v záporné odpovědi a dál nenápadně sledoval toho modrovláska.

Bože nebít zraněný, klidně bych si s ním dal říct, zaúpěl v duchu.

„Nooo,” začal jakoby nahlas přemýšlet Shakiro.

„Možná, že kdybych se se Sasukem podělil o svoje vzpomínky, třeba by si pak vzpomněl?” pronesl jakoby nic a čekal na černovláskovu reakci.

Sasuke se na chvíli zamyslel, ale pak přeci jen kývl, zvědavost a touha po tom neznámém Shakirovi byla, aspoň teď silnější než cokoli jiného.

Modrovlásek se tedy jen uklonil a pak se otočil na Orochimara.

„Mohl bych tě poprosit, abys nás teď nechal nějaký čas o samotě? Ne, že bych ti nevěřil ale jistota je jistota.” Řekl úplně klidně a Sasuke jen vytřeštěně zíral jak se Orochimaru, se zvláštním úšklebkem, otočil a šel ke dveřím, když už bral za kliku neodpustil si ale nepěknou poznámku.

„To, že ho chceš do postele, si mohl říct rovnou a nemusel jsi se namáhat, abys vymýšlel dost obstojnou lež, Shakiro.”

„Kdybych ho chtěl do postele, tak bych se tě na to rozhodně neptal a vzal bych si ho, Orochimaru, myslel jsem, že tohle už ti za ty roky co se známe došlo.” Odvětil opět klidně modrovlásek zatím co Sasukeho tváře dostaly sytě rudý nádech.

Orochimaru se jen ušklíbl a poté opustil Sasukeho pokoj.

Černovlásek teď ostřížím pohledem sledoval, jak si Shakiro sedl k němu na postel.

„Takže, zeptám se tě na to jen jednou a je jen na tobě jak odpovíš, nebudu se zlobit ať už bude tvoje odpověď jakákoli.” Začal potichu.

Sasuke si ho nechápavě a se zájmem prohlížel, hrozně moc ho zajímalo, co se stalo tak zvláštního, že poslal Orochimara pryč ale ještě víc ho zajímalo to, jak Orochimaru bez větších protestů poslechl a zdekoval se.

„Skutečně chceš znát pravdu o tom co se dělo ty tři dny, když jsme se setkali poprvé?” vyřkl svou otázku a čekal na odpověď.

„Ano, chci vědět co se stalo.” Odpověděl mu smrtelně vážně Sasuke.
„Tak dobře, zavři oči.”

Sasuke udělal přesně to, co mu Shakiro řekl a za chvíli ucítil na svém čele modrovláskovu dlaň, která byla až nezdravě studená, chtěl otevřít oči a zeptat se co to dělá, myslel si totiž, že mu to bude vyprávět, když v tom se mu před očima začaly míhat obrázky v podobě Shakirových vzpomínek.

Černovlásek jen strnule seděl a prohlížel si děj v modrovláskových vzpomínkách.

Najednou jakoby si na všechno rázem vzpomněl, doširoka otevřel oči a vytřeštěně koukal do těch Shakirových.

 

 

 

tak a ještě nějaký pictíky, muhaha *devil smile*

Obrazek

nooo, tak asi takhle ňák se Oro tvářil, když odcházel ze Sasukeho pokoje

 

Obrazek

nevim proč, ale občas se mi Kabuto i docela zamlouvá, na tomhle pictíku se mi fakt líbí

 

 

a nakonec .............. jo ještě ňákej pictík Sasukeho *chjo, kde je má člověk pořád hledat*

Obrazek

Obrazek

tak a to je zatím asi tak všechno pa pa

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

......

(Kuraiko-san, 7. 6. 2009 14:58)

plánuju co tam bude ale nevím jak budu mít čas ho napsat, chjo s písemkama jsme teprve v polovině

=^_^=

(Kagome/Kurama, 7. 6. 2009 14:30)

Páni, to byla úžasná kapitola! Takhle to utnout, no to snad ne!!!! O_o Kuraiko-chan, onegai, že jsi alespoň v polovině dalšího dílku?? :D:D Jsem hrozně zvědavá, co bude dál! O_o

 

 

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA