Série Unknown 4.díl
Sasuke od sebe Shakira prudce odstrčil.
„Co si jako myslíš, že děláš?” řval na něj hystericky černovlásek.
„Ty-tys mě chtěl zabít! Co si o sobě sakra vůbec myslíš?!”
„Hm, já si o sobě nic nemyslím, a navíc nevím, na co si stěžuješ, seš na živu a pokud jde o to zmrazení, políbils mě, takže jsme si kvit. A můžeš být ještě rád, že jsem ti ty vzpomínky vůbec vrátil, baka, příště se na tebe vykašlu.” Shakiro si ještě jednou nevěřícně prohlédl Sasukeho obličej, ve kterém se znovu usídlil ten arogantní výraz.
Možná, že jsem ho měl přece jen zabít, uvažoval nad svým zbrklým rozhodnutím modrovlásek, když už se chystal opustil černovláskův pokoj.
„Proč jsi mě tam nenechal, když si mohl a očividně k tomu měl i důvod ?” ozval se najednou černovlásek tichounce, tak že to Shakiro sotva uslyšel.
Hm, já sám vlastně nevím proč a ty se mě na to ještě ptáš, ironie, zauvažoval nad tím, pak jen pokrčil rameny a už se chystal otevřít dveře, když znovu uslyšel ten arogantní hlas.
„Takže se ti ten polibek přece jen líbil, nemám pravdu?” posměšně se zašklebil Sasuke a s úsměvem sledoval, jak za sebou Shakiro nasupeně třískl dveřmi.
Já jsem takovej idiot, měl jsem ho zabít ještě když to šlo, teď si to nejspíš pěkně vyžeru. Nadával na sebe v duchu modrovlásek a naštvaně rázoval chodbou směrem, kde se nacházel jeho pokoj.
Sasuke ještě chvíli pozoroval zavřené dveře, teď už věděl kde je i kdo je ten neznámý bledý modrovlasý chlapec.
Ty musíš být můj, Shinsuke Shakiro, naposledy se pousmál černovlásek a pak už si opatrně lehl do postele, přece jen, musí se uzdravit dřív než Shakira napadne třeba odejít.
Možná, že jsem mu neměl říkat, že znám jeho tajemství, stoprocentně odtud bude chtít co nejdřív vypadnout. Asi má přece jen strach z toho, že bych to řekl Orochimarovi. Začal nad svými myšlenkami všelijak uvažovat, až z toho usnul.
Modrovlásek naštvaně rozrazil dveře od svého pokoje a hned jak vešel je opět třísknutím zavřel.
Co si o sobě ten arogantní trouba vůbec myslí, jeden mu zachrání život, tak by čekal aspoň kousíček vděku a on má zatím tu drzost si ještě myslet, že mě přitahuje. Nadával Shakiro a docela i začínal litovat, že toho rozmazlenýho spratka přece jen nezabil.
Mohl tak mít aspoň na nějaký čas klid, jenže poté co mu na rovinu řekl, že zná jeho tajemství, bude odtud muset co nejrychleji zmizet, než to kluka napadne podělit se o toto zjištění třeba s Orochimarem.
Ale musíš si stejně přiznat, že ten polibek se ti líbil. Ozval se modrovláskovi kdesi v hlavě vtíravý hlásek, který mu přiznával krutou realitu.
No a co, byl to jen jeden malý polibek, který nic neznamenal, jen si semnou hrál, aby mě později mohl využít, jako všichni ostatní před ním, v tomhle světě není nikdo takový, jaký se zdá na první pohled být. Honily se Shakirovi hlavou myšlenky a vzpomínky o jeho dosavadním životě a při tom si sedl na postel.
Všichni mě využívali už od dětství, tak proč by to teď nemělo být jinak. Pomyslel si sklesle a dál nad tím přemýšlel.
Zdrceně si lehl na postel, tupě koukal do stropu a přemýšlel o tom arogantním černovláskovi, který mu v poslední době nedá spát.
Nevěděl jak dlouho tam tak ležel a nerušeně se nechal unášet svými myšlenkami, když ho z přemýšlení vytrhlo tiché zaklepání.
„Dále.” Zamručel jen a hlavu natočil tak, aby viděl, kdo ho to přišel navštívit.
„Promiňte mi, že vás ruším, Shakiro-sama, ale večeře už je na stole a Orochimaru-sama mě pro vás poslal.” Poklonil se mu zdvořile Kabuto, jako vždy když spolu mluvili.
„Tak dobře, hned jsem tam.” Pousmál se na mladíka, jenž mu úsměv nesměle oplatil a opustil jeho pokoj.
Shakiro vstane, z kupodivu pohodlné postele, protáhne se a vydá se směrem, kde si pamatoval jídelnu, přičemž se poněkud neúspěšně pokouší vyhnat z hlavy myšlenky o Sasukem.
Přijde do, na zdejší poměry až moc, osvětleného sálu a jen se mlčky posadí za velký stůl, který jakoby zaplňoval skoro celou místnost, přímo naproti Orochimarovi.
Zčista jasna se tam odkudsi zjevil Kabuto a začal jim servírovat večeři.
„Tak jak sis to se Sasukem užil.” Neodpustí si malé rýpnutí a svýma hadíma očima při tom sleduje jeho reakci. Kabuto sebou při té zmínce nepatrně trhne a dál dělá, jakoby jejich rozhovor vůbec neposlouchal.
Měl štěstí, že jindy ostražitý Orochimaru, teď přímo hypnotizuje Shakira svým pohledem a tak Kabutovu reakce vůbec nezaznamenal.
„Jak už jsem ti řekl Orochimaru, jen jsem se mu pokusil navrátit mu jeho myšlenky, nic víc nic míň.” Zašeptal zcela klidně Shakiro.
„Ještě se uvidí.” Ušklíbl se a pustil se do připravené večeře Orochimaru.
Kabuto si po tom co právě vyslechl, jen neslyšně povzdechl a opět se kamsi vytratil.
Shakiro jen nevěřícně zakroutil hlavou a po Orochimarově vzoru se pustil do jídla.
Nějakou chvíli jen mlčky jedli než to tíživé ticho opět prolomil ten slizký hlas.
„A jak dlouho se tady vůbec hodláš zdržet Shakiro?”
„No, vlastně jen –“ nedokončil větu, protože se najednou znovu otevřely dveře a do místnosti, jakoby nic tiše napochodoval Sasuke s Kabutem za zády.
„Omlouvám se Orochimaru-sama, ale Saskue chtěl povečeřet s vámi.” Špitl jen mladík aniž by se na svého pána podíval.
Shakirovi ale ten vražedný pohled, ačkoli velice dobře zamaskovaný, neunikl.
Mezitím se Sasuke nevzrušeně posadil ke stolu mezi Shakira a Orochimara.
„Doufám, že vám má přítomnost nevadí Orochimaru-sama?” líně pronesl, když postřehl jeho chladný pohled.
„Jistěže ne, Sasuke-kun, jen jsi nás poněkud zaskočil svým náhlým příchodem.” Oplatil mu naoko mile.
Černovlásek jen lehce kývl a všichni tři se znovu pustili do jídla.
Když se všichni dosyta najedli a Kabuto začal sklízet nádobí ze stolu Orochimaru se znovu začal dožadovat odpovědi na svou otázku, týkající se Shakirova pobytu.
„Tak co, jak dlouho u mě hodláš pobývat?”
„No, asi jen …” opět byl však přerušen černovláskem.
„Doufám, že zde zůstanete co nejdéle, Shakiro-senpai, vaše technika boje je naprosto dokonalá, mohl bych vás tedy poprosit, jestli byste mě, aspoň prozatím, nemohl trénovat?” řekl takovým zvláštním tónem, že ani Orochimaru nevěděl, co si o tom má myslet.
Shakirovi už nezbylo nic jiného, než že odevzdaně přikývl.
„Tak dobře, až se uzdravíš, začneme s tréninkem.” Pronesl s nic neříkajícím výrazem.
„Jsem docela unavený z cesty, takže mě omluvte.” Kývl hlavou směrem k Orochimarovi a poté odešel ze sálu.
Sasuke se jen vítězoslavně usmál, popravdě ani nečekal, že to půjde tak hladce, ale co, hlavní přece je, že ten bledý poklad mu tu aspoň na nějaký čas zůstane.
Ještě chvíli se bavil s Orochimarem a pak i on odešel do svého prozatímního pokoje na ošetřovně.
Jaké však bylo jeho překvapení, když ho hned jak zavřel dveře na ně tvrdě přimáčkly čísi ruce.
Lehce se pousmál.
„Potřebuješ snad něco Shakiro?” zeptá se nevinně.
„Vlastně ani ne, jen se tě chci zeptat, co měla znamenat ta scénka u večeře?” zavrčel na něj modrovlásek a rentgenoval ho pohledem.
„Jen chci, abys tady zůstal o něco déle, to je všechno.” Zašeptal svůdně a opětoval mu ten pohled.
„Co ode mě vlastně chceš Sasuke, tohle už mě opravdu přestává bavit.” Zašeptal mu do ucha zdrceně Shakiro.
Na tuto otázku se černovlásek jen usmál.
„Chci tebe, protože po tobě strašně toužím Shakiro a nejspíš jsem se zamiloval.” Odpoví klidně a svou odpověď mu vzápětí potvrdí i vášnivým polibkem.
a ještě pár obrázků:
ještě se moc omluvuju, ale obrázek jak Kabuto lítá po Oro sídle se zástěrkou jsem vážně nikde nenašla tekže tenhle bude muset stačit
tak fajn a ještě jeden obrázek se Sasukem, i když se do povídky vůbec nehodí, ale nemohla jsem si pomoc
nooo a myslím si, že tentokrát se bez Orouše obejdete takže pa, pa
Komentáře
Přehled komentářů
Úžasné! O_o Na to, že jsem závislá na SasuNaru se mi tahle povídka až neskutečně líbí! Shakiro je super! xD Sasuke, jen do něj xDD
=*w*=
(Kagome/Kurama, 12. 6. 2009 20:30)